Státní úřad inspekce práce se při svých kontrolách zaměřuje mimo jiné také na pracovněprávní vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Za celý rok 2022 provedly orgány inspekce práce v této oblasti celkem 3 920 kontrol, při kterých zjistily celkem 6 498 porušení právních předpisů. Nejčastěji zaměstnavatelé chybovali v oblasti odměňování zaměstnanců (2 543 porušení), v oblasti pracovního poměru a dohod konaných mimo pracovní poměr (1 635 porušení), dodržování pracovní doby (819 porušení), poskytování náhrad (776 porušení) a v oblasti agenturního zaměstnávání (210 porušení).

Za prokázaná porušení právních předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů bylo zaměstnavatelům v roce 2022 uloženo celkem 897 pokut v souhrnné výši 24 327 650 Kč, dále byl ve 20 případech kontrolovaným osobám jako pachatelům přestupků uložen správní trest napomenutí.

Z pohledu veřejnosti a zaměstnanců jsou velmi důležitou součástí kontrolní činnosti orgánů inspekce práce kontroly prováděné na základě podnětů, kdy je poukazováno na možné porušování pracovněprávních předpisů ze strany konkrétních zaměstnavatelů. Do oblasti pracovněprávních vztahů bylo v roce 2022 podáno celkem 3 079 podnětů ke kontrolám a na základě těchto podnětů bylo v této oblasti provedeno 2 060 kontrol. Podněty nejčastěji upozorňovaly na nedodržování povinností zaměstnavatelů v oblasti odměňování. Převážná část obdržených podnětů je řešena kontrolou a kontroly na základě podnětů tak představují významnou část provedených kontrol inspekce práce (obdobně jako v předchozích obdobích, i v roce 2022 byla na základě podnětů provedena více než polovina všech kontrol). Přijaté podněty Státní úřad inspekce práce statisticky sleduje, vyhodnocuje, a získané informace zohledňuje i v dalším zaměření ročních programů kontrolní činnosti.

Oblast pracovněprávních vztahů bude i v letošním roce pod pečlivým dohledem Státního úřadu inspekce práce, kdy podle ročního programu kontrolních akcí je naplánováno minimálně 3 800 kontrol zaměřených na dodržování povinností stanovených zaměstnavatelům právními předpisy v této oblasti.

Zhodnocení hospodářských výsledků českých zemědělců v loňském roce a výhledy jejich hospodaření na letošní rok – to byl hlavní námět tiskové konference, kterou včera, ve středu 22. března, uspořádal Zemědělský svaz ČR.

V úvodu konference viceprezident Agrární komory ČR a předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha oznámil, že podle interního šetření Zemědělského svazu ČR dosáhly oslovené zemědělské podniky v loňském roce průměrného čistého zisku 6.242 Kč na hektar. Načež dodal, že pokud se tento výsledek přepočte na výměru užívané zemědělské půdy v České republice, potom lze, za celé odvětví zemědělství za rok 2022, očekávat zisk až ve výši 22 mld. Kč. „To je výrazně více než v roce předchozím, kdy byl čistý zisk odvětví na úrovni 9,1 mld. Kč,“ zdůraznil.

Podle Martina Pýchy za mimořádným výsledkem stojí příznivý souběh dvou faktorů. Jednak, po mnoha letech stagnace, vloni došlo k růstu výkupních cen agrárních komodit, což se příznivě projevilo na tržbách. Zároveň ale uvedl, že ceny vstupů na nákladové straně sice také významně rostly, ale to se z větší části účetně promítne až do roku 2023. Zároveň dodal, že většina zemědělských podnikatelů totiž v loňském roce ještě používala osiva a hnojiva nakoupená za předkrizové ceny a také jim dobíhaly fixace nižších cen energií.

Ovšem, jak dále Martin Pýcha varoval, v letošním roce však tyto tržní trendy zafungují opačným způsobem. Takže, pokud se nic nečekaného nestane, lze letos předpokládat naopak dramatický propad hospodářského výsledku. Od podzimu loňského roku již výkupní ceny řady zemědělských produktů klesají, na druhé straně se do hospodaření naplno promítne loňský růst nákladů. Navíc, v důsledku radikální změny vládní agrární politiky produkční zemědělci od letoška přicházejí o významnou část dotací. Snížení dotací je navíc doprovázeno nárůstem povinností a omezení, které musí zemědělci plnit, což povede k dalšímu snižování příjmů a zvyšování nákladů. V zemědělství u nás podniká téměř 30.000 fyzických a právnických osob, které zaměstnávají přes 97.000 přepočtených pracovníků.

„Predikovaný nárůst zisku působí famózně, ale je to hra čísel, která ne zcela odpovídá realitě. Zemědělci mají ve skladech hnojiva, osiva a další vstupy za miliardy, které budou používat až letos, a proto je do loňských nákladů nemohli zaúčtovat. Tyto vstupy přitom byly nakupovány již za velmi vysoké ceny, což se negativně promítne až do letošního hospodaření. Připomínám, že ceny hnojiv, krmiv a osiv se vloni meziročně zvýšily o desítky až stovky procent. Růst ceny paliv a energií je všeobecné známý. Kvůli popsanému účetnímu časovému posunu nabídne reálnější srovnání až průměr hospodářského výsledku za roky 2022 a 2023,“ dále uvedl Martin Pýcha.

Rentabilita zemědělství se zlepšila až v posledních 10 letech

Zemědělský svaz ČR dále upozorňuje na skutečnost, že po vysoce ztrátových 90. letech se české zemědělství přehouplo do zisku zhruba od roku 2000. Situace se dále zlepšila po vstupu do EU v roce 2004, kdy i čeští zemědělci dosáhli na evropské dotace a znevýhodnění proti zahraničním konkurentům se částečně snížilo. Čeští zemědělci zároveň při této příležitosti konstatují, že proti „starým“ unijním zemím dodnes nedošlo k dorovnání výše dotací a také u většiny agrárních komodit jsou ceny placené českým zemědělcům pod evropským standardem. Až v poslední 10 letech začalo odvětví vykazovat solidní rentabilitu s průměrným ročním ziskem přes 11 mld. korun.

Podnikatelský důchod není zisk

Martin Pýcha v další části tiskové konference uvedl, že se zisk po zdanění u nás často zaměňuje za podnikatelský důchod, který zveřejňuje Český statistický úřad na konci března. Načež přítomným novinářům promítl graf, který ukazuje, jak je to ve skutečnosti s výší zisku a výší podnikatelského důchodu, viz graf. Přičemž, podle něho, jde o to, že podnikatelský důchod obsahuje kromě zisku také prostředky na investice a odměnu podnikatelů – fyzických osob, tedy ekvivalent mezd vyplácených právnickými osobami svým zaměstnancům.

Podle Zemědělského svazu ČR na závěr roku 2022 a v 1. čtvrtletí 2023 již dochází k poklesu výkupních cen zemědělských produktů. Například již klesly ceny u pšenice, řepky olejky nebo jablek, a naopak stagnují ceny mléka a brambor. Čeští zemědělci tvrdí, že ceny masa zatím neklesají, což je dáno historicky velmi nízkými výkupními cenami, které se po dobu dvaceti i více let téměř nezměnily. Podle nich, jejich výše byla neudržitelná. Takže jak dále říkají, muselo dojít buď k navýšení ceny nebo k ukončení živočišné výroby, což se, podle Martina Pýchy, bohužel také děje. „Dochází k omezení živočišné výroby, která ustupuje mnohem rentabilnější rostlinné výrobě. Zejména pšenici a řepce, které se stále vyplatí pěstovat i kvůli vysokým evropským a světovým cenám těchto komodit,“ říká Martin Pýcha.

Zemědělské výkupní ceny stále rostou pomaleji než inflace

Podle Martina Pýchy růst cen potravin české zemědělce netěší. Přitom oni jsou ti poslední, kdo s tím může něco dělat. Jsou nejslabším článkem dodavatelského řetězce, a jejich vliv na koncové ceny (pro spotřebitele) je malý, dodává. Načež dále upřesnil, že „jen největších 10 obchodních řetězců mělo, v roce 2021, roční tržby 415 mld., což je 2,5x více, než kolik utržili všichni čeští zemědělci dohromady – 160 mld. I ty největší zemědělské podniky při vyjednávání o ceně čelí mnohonásobně větší tržní síle. Navíc výkupní cena samotného zemědělského produktu je obvykle někde na úrovni 20-30 % toho, co zaplatí koncový zákazník.“

Změna dotací se negativně dotkne asi 2000 podniků

V nepříznivém výhledu na letošní rok je třeba zohlednit dopad nové agrární politiky. Podle studie, kterou si nechal Zemědělský svaz ČR zpracovat u poradenské společnosti KPMG, budou mít změny vládní dotační politiky, účinné od letošního roku, negativní dopad na přibližně 2000 zemědělských podniků. Změnou jsou zasaženy především střední a větší podniky (kategorie ekonomické velikosti X-XIV podle databáze FADN), které aktuálně zajišťují 77 % zemědělské produkce v Česku.

Hlavním problémem je změna parametrů tzv. redistributivní platby. Jejím původním smyslem je dorovnávat ekonomické nevýhody malých zemědělců, jelikož ti nemohou využívat takových úspor z rozsahu jako větší podniky. Podle Martina Pýchy Česká republika zvolila, v rámci EU, téměř nejvyšších 23 % redistributivní platby, což je změnou velmi radikální a jdoucí proti stávající struktuře českého zemědělství. Těžištěm zemědělské produkce jsou zde na rozdíl od západní Evropy relativně větší podniky, kterým vláda vzala významnou část podpory. To bude v krátkém až střednědobém horizontu ohrožovat jejich konkurenceschopnost, a povede ke zpomalení investic a snižování náročných typů produkce, jako je maso, ovoce nebo zelenina. Načež Martin Pýcha zdůraznil, že „výsledkem této politiky bude navýšení objemů dovozů, a s tím spojená nejistota výše cen a dostupnosti potravin v ČR.“ Poté ještě dodal, že „nezanedbatelný je ekologický dopad nadbytečných dovozů.“

Česká obchodní inspekce (ČOI) na podněty spotřebitelů, kteří si u ní stěžují třeba na drahé papriky. Podle zpravodajství televize CNN Prima NEWS přitom k zasílání podnětů nabádal veřejnost ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL). Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR ho nyní kritizuje za to, že zbytečně zahlcuje kontrolní orgány místo toho, aby navrhoval snížení DPH u potravin, jak původně sám ministr Nekula před určitým časem připouštěl.

Ministr Nekula vyzval spotřebitele, aby na jeho resort posílali podněty na nekalé, nemorální nebo jinak závadné chování obchodních řetězců, výrobců potravin či zemědělců. „Podněty budeme dál posouvat kompetentním orgánům,“ uvedl k tomu ministr.

Přitom tyto podněty na drahé potraviny má prověřit právě obchodní inspekce (ČOI). Ta se ale brání, že s vysokými cenami nic udělat nemůže. „I kdyby cena cukru byla 100 korun za kilogram, ČOI s tím nemůže nic udělat. Marži česká inspekce nemůže ze zákona kontrolovat. Obchodník navíc svojí marží ani neporušuje žádný zákon,“ vysvětlil mluvčí ČOI Jiří Fröhlich.

Opozice žádá Nekulovu hlavu

Podle CNN Prima NEWS se do ministra zemědělství Zdeňka Nekuly „obul“ také prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza. „Je vidět, že ministr Nekula má problém s chápáním platných zákonů. Chápu, že by se mu líbilo hrát si na státní plánovací komisi, ale ta doba dávno skončila,“ řekl pro CNN Prima NEWS Tomáš Prouza.

Ministerstvo zemědělství ale v zahlcování kontrolních úřadů problém nevidí a vyzývá je k větší akci. „Dozorové orgány by měly naplno využít svých zákonných pravomocí, aby tvrdě postihovaly jednání poškozující spotřebitele,“ řekl mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Čtyřiceti podněty se zabývá i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), kvůli kterým oslovil dvě stě firem.

Podle SOCR ČR by stačilo snížit DPH na potraviny

Právě v úterý 21. března 2023 by měla na ministerstvu zemědělství zasedne nově vytvořená meziresortní pracovní skupina. Ta má za cíl zjistit, kdo z dodavatelského řetězce zneužívá situaci. „Abychom zrychleným tempem dokázali napravit situaci, která negativním způsobem dopadá na občany ČR,“ sdělil ministr Nekula.

„Pokud má ministr pocit, že potraviny jsou drahé, stačilo by, kdyby na vládu přinesl snížení DPH, které už rok slibuje,“ doplnil ho Tomáš Prouza. Od dříve připouštěného snížení DPH už ale dává ministr Nekula ruce pryč. Prý by ze státního rozpočtu vypadly důležité prostředky, které jsou potřeba třeba na důchody, konstatoval.

Podle CNN Prima NEWS jistá očekávání má od meziresortní skupiny prezidentka Potravinářské komory ČR Dana Večeřová. „Jelikož je v této skupině obsaženo ministerstvo financí, zemědělství a také ministerstvo průmyslu a obchodu, očekávám, že odstraní příčiny. Potraviny nejsou drahé samy o sobě, ale proto, že je u nás enormně vysoká cena elektřiny a plynu, a je zastropovaná na enormně vysoké výši. Ceny energií jsou v Česku zastropované daleko výše než v zahraničí, což samozřejmě zvyšuje i cenu výrobků. Máme tu drahé odpady i obaly. Meziresortní skupina by se měla zabývat tím, jak snížit tyto zvýšené náklady, eventuálně tím, jak snížit DPH na potraviny,“ řekla Dana Večeřová ve vysílání CNN Prima NEWS.

Ekonom Jaroslav Ungerman míní, že průběžný důchodový systém se nevyčerpal, zaslouží si rozumné úpravy jeho parametrů a má šanci zajistit důstojný život pro další generace důchodců.

Jak je u nás zvykem, snad všichni reformátoři důchodů a tvůrci důchodových reforem chtějí hned vyřešit hlavní problémy. Mají pocit, že nějakými drobnostmi (z jejich pohledu) není nutno se zabývat. Proto jsou zde navrhovány systémy, které jsou kombinací průběžného systému a fondového systému. Vědí také, že současné důchody jsou neudržitelné a hned navrhují, co všechno zrušit atd.

Já si myslím, že současný průběžný systém ještě nevyčerpal své možnosti a pokud se s ním bude zacházet rozumně, bez velkých otřesů a „revolucí“, pak drobnými parametrickými úpravami se může dále rozvíjet. Ale toto zpravidla není ideou oněch „reformátorů“. Proto bych se věnoval ještě několika drobným problémům.

Předčasné důchody

Právě návrh na „dřívější odchod do důchodu pro zaměstnance pracující ve fyzicky náročných profesích“ byl jedním z návrhů vládního prohlášení Babišovy vlády pro důchodovou reformu. A také ten zůstal nenaplněn – na půli cesty.

Na předčasných důchodech byla víceméně celospolečenská shoda a v hrubých rysech byl návrh řešení připraven již v roce 2018. Názory jeho řešení se sjednotily na tom, že by za každých deset let práce ve fyzicky náročné profesi byla možnost odejít o jeden rok dříve do důchodu.

První překážkou, na kterou toto řešení naráží, je vymezit, co jsou fyzicky náročné profese. V diskusích se ukázalo to, co se dalo očekávat. Počet zájemců resp. okruh profesí, které se mají resp., chtějí dostat na tento seznam, stále narůstá. Parlament již schválil, že toto zkrácení důchodového věku se bude týkat zdravotnických záchranářů, což je považováno za mimořádně obtížnou profesi. Další okruh profesí by pak měl být schválen v dalším období.

Zásadní problém vidím ovšem jinde. Předpokládá se, že zaměstnavatel bude platit za tyto zaměstnance vyšší odvod sociálního pojištění (o 5 %) do dosavadního průběžného systému. Jak byla tato sazba stanovena, není zřejmé. Možná, že vychází z nějakého propočtu.

Podle mého názoru není možné platit tento vyšší příspěvek do průběžného systému. Je přece nutné si zde položit zcela zásadní otázku: Pokud bude zvýšený příspěvek začleněn do průběžného důchodového systému, bude v daném roce také spotřebován? Nebo bude „odložen“, aby z něho mohl být financován dřívější odchod do důchodu, až pojištěnec dovrší lhůtu pro odchod do důchodu?

Přece není možné dnes spotřebovat tyto vyšší příspěvky od důchodového fondu a pak až pojištěnec půjde do předčasného důchodu, jeho budoucí důchod financovat z příspěvků na ostatní důchody. To by bylo možné pouze tak, že by tyto ostatní důchody byly náležitým způsobem kráceny. Jinak to přece není možné.

Na tuto otázku zatím není odpověď, resp. mluví se o tom, že nebude problém tyto důchody financovat z průběžného systému.

Ale tak to určitě není. V současné době by se tento předčasný důchod údajně mohl týkat několika tisíc lidí, z nichž jen malá část bude v nejbližší době nárokovat dřívější odchod do důchodu. Jenomže i pro tyto lidi musí platit, že jejich předčasný důchod musí být pokryt finančními příspěvky, které však nikde nebyly vytvořeny. Zatím. Proto by asi lidé, kteří by mohli nastoupit do důchodu (např. za pět let), v přechodném období museli odejít od předčasného důchodu v kratší době, která by byla odvozena od délky jejich příspěvků do důchodového fondu.

Ovšem tato relativně jednoduchá situace se během let změní, protože do tohoto systému bude zařazeno více profesí. A nejen to, tento systém bude fungovat desítky let a za tu dobu nashromáždí desítky tisíc budoucích závazků.

Co se s těmito budoucími závazky stane? Přece tyto zvýšené příspěvky na budoucí důchodové pojištění nemohou být spotřebovány v běžném roce, protože jde o závazky na výplatu budoucích důchodů. Není přece možné, aby tyto zvýšené příspěvky byly v průběžném systému rozpuštěny – ve prospěch všech – a někdy v budoucnu se pak zase všichni „skládali“ na výplatu předčasných důchodů záchranářů.

Tyto zvýšené příspěvky by proto měly být účtovány zvlášť. Teprve po té, kdy pojištěnec nastoupí do důchodu, by z nich mělo být čerpáno na úhradu jeho dřívějšího odchodu do důchodu.

Kromě toho může přece nastat situace, kdy člověk by mohl pracovat např. deset let v této náročné profesi a pak dalších dvacet let v jiné, kde nemá takový nárok. Jeho zvýšený příspěvek do systému důchodového pojištění by mohl být spotřebován v průběžném systému i více let před nástupem do důchodu. Je potom otázkou, jak by byly zachovány jeho nároky na předčasný odchod do důchodu?

Domnívám se proto, že se zavedením systému předčasného důchodu tohoto typu – při kterém jsou zachovány veškeré nároky na důchod a ten je vyplácen ve stejné výši, jako kdyby došlo k odchodu do důchodu v zákonem stanovené lhůtě, musí být současně vytvořen zvláštní důchodový fond. Tento zvláštní fond bude soustřeďovat vyšší příspěvky, resp. přesněji rozdíl mezi řádným příspěvkem podle výše platu pojištěnce a vyšším příspěvkem stanoveným pro náročné profese.

Připomínám ještě, že existuje také předčasný důchod, tedy je možno dříve odejít do důchodu, ale za podmínky, že tento důchod je zkrácen s ohledem na nižší počet odpracovaných let. To je jiný systém, než je předčasný důchod se zachováním všech nároků na starobní důchod. A toto je nutné v systému odlišit – také účetně.

Tento fond pro řádné předčasné důchody by pak tyto prostředky mohl zhodnocovat. Bylo by to logické, protože to je nárok tohoto pojištěnce na budoucí důchod. Stejně jako není a nemůže být logické, aby zvýšené příspěvky důchodového pojištění nebyly odděleny od průběžného financování důchodů. Nemohou přece „zůstávat“ v průběžném systému desítky let v nezměněné podobě, nemohou nebýt valorizovány atd. Nakonec i možnost, že časem dochází ke zhodnocení tohoto příspěvku, by mohla měnit (v zásadě snižovat) výši příspěvku zaměstnavatele.

Je zcela nepochybné, že zavedením možnosti předčasného důchodu bez krácení důchodu se do systému průběžného financování důchodů vkládá prvek kapitálového zhodnocování důchodových nároků a ten by proto měl být ze systému průběžného financování důchodů oddělen.

Právě proto je tak významné dosáhnout oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu. A samozřejmě, že je nutností pro zavedení tohoto systému také zavedení individuálních účtů pojištěnce. To by totiž umožnilo, aby lidé odcházeli do důchodu podle svého rozhodnutí, po té, kdy završí povinnou dobu pojištění a propočtený důchod budou považovat za dostačující pro svůj další život.

Výchovné

Návrh nějak odměnit rodinu za to, že má děti, resp. ženu za to, že porodila děti a vychovala ty, kteří budou v budoucnosti přispěvateli do důchodového fondu, není nic nového. Některé politické strany, především lidovci, ho nejednou předkládaly k diskusi. Nakonec se to podařilo prosadit – nejlepší je prostě takový návrh předložit těsně před volbami a to si nikdo netroufne nesouhlasit. V tomto smyslu byl takový návrh opravdu majstrštyk. Tak dnes v důchodovém fondu máme „lidovecké výchovné“, jak se nejednou pochlubil ministr práce a sociálních věcí.

Nemělo by ani překvapit, že takovému návrhu nepředcházela seriózní analýza, ačkoli má nemalé dopady na celkové financování důchodů.

Ten návrh je založen na falešné domněnce, že starobní důchody žen, které měly děti a vychovávaly je, jsou nižší než žen bezdětných. Tak tomu ovšem není.

Podle statistiky vyplácených důchodů je to právě naopak! Jsou to právě bezdětné ženy, které mají starobní důchod o 1000 Kč nižší než ženy, které vychovaly 1 či 2 děti. Tato fakta tak dokazují přesný opak toho, co se navrhovatelé těchto příplatků snaží „napravit.“ Tento návrh je prostě populismus, nic jiného. Ale taky to může být lež…

Bohužel na tom, jak řešit otázku těchto bezdětných žen, dokonce jim snad zvýšit jejich důchod, se nedají získat politické body. Z celkového počtu důchodů vyplácených ženám, tvoří bezdětné ženy jen zhruba sedminu (zhruba se jedná o 200 tis. žen), takže podporovat tuto skupinu se „politicky nevyplatí“.

Tento návrh má, podle mého názoru, ještě jeden etický problém. Příspěvek se poskytuje jen ženám, které měly děti. V generaci žen starších 60 let, které neměly děti, je část žen, které děti mít nemohly z fyziologických příčin. Nemít děti, nebyla jejich volba.

Teprve v posledních dvaceti či třiceti letech pokrok medicíny umožnil např. oplodnění in vitro. Tím nemalá část žen, které by v minulosti nemohly mít děti, dnes tuto šanci má a využívá ji. Bohužel jsou rodiny, pro které je fakt, že nemohly v mládí mít děti, celoživotní frustrací – a dnes jim touto dávkou tento nelehký životní úděl jen znovu připomínáme.

Ještě je tam jeden problém: v nejhorší sociální situaci se ocitají starší ženy, které žijí osaměle, nemají už partnera a ani děti, nikoho blízkého, kdo by jim ve stáří pomohl. I to by mělo být v myslích těch, kteří navrhují takové dávky.

Konečně je tam zásadní problém – financování této dávky. Tato dávka by neměla být financována z důchodového pojištění. S důchodem přece vůbec nesouvisí a navíc není všeobecná – v podstatě se týká jen části žen. Její financování by mělo mít jiné zdroje – např. obecné daně.

Financovat tuto dávku z důchodového pojištění znamená, že je nutno celkový objem důchodového fondu přerozdělit – ve prospěch žen a tedy krátit možnosti pro růst důchodů mužů, pokud přijmeme myšlenku, že důchodový fond je konečná množina. Nebo pokud bychom nechtěli přerozdělení důchodového fondu, pak by bylo nutno dodat do systému další finanční zdroje z obecných daní, které by byly vázané pouze na tuto dávku.

Za tímto návrhem je také ještě (opět falešná) domněnka, že současný návrh důchodového pojištění je vůči ženám nastaven diskriminačně. Tak tomu ovšem není. Je to bohužel jedna z velmi často používaných lží – jinak to nazvat nemohu.

Péči o děti a osoby závislé současný systém důchodového pojištění zhodnocuje hned dvakrát.

Za prvé, péče o dítě do 4 let věku dítěte se započítává v plném rozsahu jako náhradní doba pojištění tj. započítává se doba této péče, jako kdyby pečující osoba byla zaměstnána. Proto tedy je osoba pečující o dítě důchodově pojištěna, ačkoli se za tuto dobu žádné pojištění neodvádí.

Za druhé, tato doba je započítávána jako tzv. vyloučená doba tzn., že se vylučuje při výpočtu celoživotního průměrného výdělku. Ten propočet se provádí tak, že se sečte veškerý příjem za jednotlivé roky pojištění a z toho se vypočte průměrný roční výdělek. Ten je pak vyšší, neboť se vylučuje doba péče o dítě, a tedy průměr se počítá z menšího počtu let. To je také jeden z důvodů, proč mají bezdětné ženy nižší důchody, neboť nemají tyto vyloučené doby a tedy jejich průměrný roční výdělek je pak nižší. I když jejich celoživotní výdělek může být stejný jako žen s dětmi.

Pokud budeme kalkulovat, zda jsou ženy znevýhodněny v důchodu či nikoli, nelze nevidět především celkový důchod, který v průměru člověk z důchodového systému dostane. V prvé řadě, podle současných demografických tabulek, průměrná žena má ve věku 65 let, kdy odchází do důchodu, naději, že se dožije ještě dalších 18,6 roku. Muž, pokud dovrší 65 let, má naději na dožití 14,5 roku. Jinak řečeno, průměrná žena žije o 4 roky déle než průměrný muž.

V roce 2021 dosáhl průměrný starobní důchod mužů 17 867 Kč, průměrný důchod žen dosáhl 14 878 Kč. Za dobu, kterou stráví v důchodu, pak průměrný muž obdrží 3,1 mil. Kč. Průměrná žena pak dostane 3,3 mil. Kč. Pokud k tomu ještě připočteme uvažované výchovné, potom se rozdíl mezi celoživotním důchodem ženy a muže dále zvýší. Přirozeně, že v tomto propočtu není zahrnuta případná valorizace důchodů.

Tento propočet vychází z „ideálního“ stavu. Ovšem v současném systému důchodového pojištění jsou dnes ve velké míře ještě ženy, které odešly v minulosti do důchodu dříve. Tak jim to umožňoval zákon, který stanovil, že pokud žena měla např. dvě děti, mohla odejít od důchodu o dva roky před stanovenou lhůtou bez krácení důchodu. A to bylo v minulosti, kdy hranice pro důchod pro ženy byla stanovena na 57 let.

V roce 2021 proto byla průměrná doba, po kterou ženy pobíraly starobní důchod 28,1 roku a v posledních letech již mírně klesla, neboť se doba odchodu do důchodu pro ženy již začala zvyšovat a tedy zkracovala se jejich doba pobírání důchodu. Muži ve stejném roce pobírali důchod v průměru 18,9 roku. Ve skutečnosti se tak rozdíl v celoživotním důchodu ještě dále zvyšuje, neboť ženy stráví v současnosti ve starobním důchodu o 10 let déle než muži.

Ještě k tomu jeden malý příklad. Pokud budeme mít muže a ženu, kteří vstupují do důchodu se stejným důchodem a tedy za uplynulé roky zaplatili i stejné pojistné, pak žena bude inkasovat za dobu, kdy bude v důchodu adekvátně vyšší částku – o čtyři roky, po které bude v průměru žít déle. To je dáno biologicky, tedy přirozeně a s tím nelze v podstatě nic dělat.

Pokud však chceme tento rozdíl ještě dále prohloubit tím, že zavedeme výchovné, pak je to cesta k tomu, jak prohloubit nerovnost v systému důchodového pojištění a znamená to faktické vytváření nerovnováhy v systému ve prospěch žen.

Když už by měla být shoda o tom, že se bude platit jakési výchovné – se všemi výše uvedenými výhradami – pak jediný sociálně spravedlivý způsob, jak výchovné financovat, je financovat ho z obecných daní, nikoli z důchodového fondu.

Pak by bylo možné také toto výchovné vyplácet v návaznosti na sociální situaci ženy. Bylo by to spravedlivé i proto, že by bylo možné výchovné poskytovat skutečně jen podle toho, jaká je konkrétní sociální situace příjemce této dávky. Zdůvodnění, proč zavést výchovné je přece právě v tom, že ženy s dětmi mají nízké důchody, což ovšem není pravda. To je naopak účelová lež.

Financovat výchovné z důchodového fondu musí nevyhnutelně krátit důchody mužů. Protože žádné dodatečné prostředky na úhradu výchovného do důchodového fondu nepřicházejí. Především však financování výchovného zakládá do důchodového systému nerovnováhu a zjevně bude zdrojem deficitu důchodového účtu.

Platit výchovné z důchodového fondu je ovšem nejsnazší řešení – nikdo nebude protestovat. Naproti tomu, zavést ho jako sociální dávku a najít pro něho novou daň, to už je úplně jiný příběh…

Hovořit v souvislosti s výchovným o diskriminaci žen, je podle mého soudu populismus. Pokud bychom se striktně řídili pojistnými pravidly, která by nutně zohledňovala „náklady na pojištěnce“, pak by pojistné sazby mezi muži a ženami nemohly být stejné.

Vyplatí se pracovat i při pobírání starobního důchodu?

Rozhodně nikoli. Ale právě to by se mělo změnit. Udržet pracující co nejdéle v zaměstnání – pokud oni sami chtějí a dovoluje jim to jejich zdravotní stav (tedy jde o jejich dobrovolné rozhodnutí, by mělo být samozřejmostí a také výhodné pro obě strany) zaměstnavatele a zaměstnance a nakonec i pro systém důchodového pojištění.

Bohužel současná úprava souběhu důchodu a zaměstnání vede k úplnému opaku. V současnosti, pokud osoba pobírá v plné výši starobní důchod a současně pracuje, pak má nárok, na zvýšení důchodu o 0,4 % procentního základu za každý odpracovaný rok.

Co to konkrétně znamená, lze ukázat na jednoduchém příkladu. Předpokládejme, že člověk pracuje za průměrnou mzdu – kolem 40 000 Kč měsíčně a má průměrný důchod. Pak na sociálním pojištění on a jeho zaměstnavatel odvádí 28 % z objemu mzdy – tedy odvede do sociálního pojištění za rok zhruba 130 tis. Kč. Jeho průměrný důchod se pak zvýší zhruba o 70 až 80 Kč měsíčně tj. o 1000 Kč ročně. Je to tedy poměr 130:1, což je patrně „velmi motivující“, ale v prvé řadě velmi diskriminující.

Úplná absurdita – o přepočet důchodu je nutno samostatně požádat, jinak ho člověk nedostane. V současnosti, kdy o člověku správa sociálního pojištění ví vše a kdy se tak hovoří o digitalizaci na straně státu, je tento požadavek naprosto absurdní. Proč to nejde provést automaticky ve chvíli, kdy člověk dovrší potřebný rok práce? Skoro to vypadá tak, že se to dělá proto, aby stát dostal pojištění a přitom nemusel nic člověku za to dát. Tím se opět dostáváme k tomu, že nejsou individuální účty pojištěnců atd. Mimochodem tuto úpravu – podávání žádosti na přepočet důchodu – bohužel ani neznají někteří z těch, kterých se to může týkat.

Za velmi diskriminující považuji i to, že člověk musí pracovat celý rok bez jakéhokoli přerušení. Není možné, aby si mohl vzít neplacené volno, aby třeba mohl čerpat zákonné volno k ošetřování člena rodiny. Dokonce není ani možné, aby mohl být třeba jen jeden den v pracovní neschopnosti, což je také nepochopitelné v situaci covid-19 nebo jen obyčejné chřipky nebo při pracovním úrazu vyžadujícím několik dní klidu. Tolik diskriminujících podmínek k tomu, aby mohl člověk dosáhnout na několik desítek korun vyššího měsíčního důchodu, snad není ani možné.

Právě na této úpravě je bohužel vidět, jaký despekt k pracujícím důchodcům mají příslušné úřady – především MPSV. Kdyby tomu tak nebylo, pak by přece už dávno museli iniciovat příslušnou změnu zákona či vyhlášky.

Je vůbec s podivem, že se tato úprava nestala předmětem např. ústavní stížnosti na nerovnost při čerpání starobního důchodu. Není to zcela neznámá skutečnost. Upozorňují na to i některé stati, ovšem bez nějakého konkrétního návrhu. Viz např. „rok práce navíc při pobírání plného důchodu znamená zvýšení průměrné měsíční penze o několik desetikorun, při pobírání polovičky nebo žádného důchodu se penze zvýší o několik stovek.“

Tato úprava starobního důchodu patrně má za cíl odradit důchodce od další pracovní činnosti. Proč tomu tak je, lze sotva pochopit, neboť by společnost a stejně tak i firmy měly mít zájem, aby mnozí z těchto lidí zůstávali dále v pracovním procesu, pokud mají zájem a zdravotní stav jim to dovolí.

Nutnost udržet zaměstnance v pracovním procesu – pokud o to mají zájem – vyplývá také z demografie. V období 2020 až 2025 dosáhne hranice pro odchod do důchodu o 150 tisíc osob více než je počet těch, kteří do produktivního věku vstoupí – tedy budou starší 18 let. Význam toho, aby tito lidé zůstali déle v pracovním procesu (zdůrazňuji dobrovolně) spočívá také v tom, že jde vesměs o kvalifikované zaměstnance, kteří mohou zaučit nové lidi, předat zkušenosti. Právě tito lidé kvalifikovaní budou chybět a nikdo je nemůže nahradit, protože ani fyzicky nejsou k dispozici. Přitom běžně dnes slýcháme stesky firem, že jim chybí kvalifikovaní pracovníci, především technické kádry. K překonání tohoto nedostatku by měla přispět i taková úprava jejich důchodového pojištění.

To je ovšem o jiném přístupu k tomuto problému. Možná je potřeba trochu národohospodářského myšlení, nejen úvah makroekonomů. Právě postupný přechod do důchodu např. i formou zkrácených úvazků apod. by byl výhodný pro systém důchodového pojištění. Získává – nemalé pojištění, v podstatě nic za to dotyčným nedává, protože ti si to své zvýšení důchodu mnohonásobně „zaplatí“ s ještě z toho „něco“ zbude na ostatní.

Tato zjevně diskriminující úprava se kupodivu neobjevila ani v návrzích oné komise pro spravedlivé důchody – patrně je současná úprava považována za spravedlivou. Proto ani nepřekvapí, že nebyla (až na výjimku) ani v programech politických stran před minulými volbami. Pouze hnutí ANO uvádělo, že by při souběhu starobního důchodu a mzdy měl být starobní důchod zvýšen o 1,4 % procentního základu za každý odpracovaný rok. Zvýšení měsíčního průměrného důchodu by pak již dosahovalo několika set korun.

Závěrem ještě malou poznámku k samotnému důchodovému systému. Někdy zaznívají názory, že postupující robotizace výroby, tedy masové nasazení robotů, automatizace výroby a téměř úplné vytlačení zaměstnanců z výrobního procesu povede k narušení, resp. úplnému zániku dosavadního průběžného důchodového systému. Dojde k tomu, že lidé nebudou mít zaměstnání a tedy nebudou mít příjmy, z nichž by se mohlo odvádět sociální pojištění.

Považuji to za absurdní. Co by asi tak lidé, kteří nemají příjmy, dělali? Budou chodit bezcílně po ulicích, budou hladovět, protože nebudou mít žádné peníze apod.? Co by se asi pak stalo? V takovém případě by zjevně převážil základní instinkt člověka jako biologické bytosti – instinkt přežít. Tedy došlo by k naprostému rozvratu takové společnosti.

Společnost, která by byla vystavena takovému vývoji, bude muset najít způsob, jak tento problém vyřešit, jak zajistit, aby lidé mohli i v takové společnosti žít, a to včetně důchodců. Bude muset tam vytvořit dostatek příležitostí k zaměstnání, i když to bude jiného charakteru, než známe nyní.

Spojovat budoucnost průběžného důchodového systému s tím, že s nástupem masové robotizace tento systém zanikne a myslet si, že náhradou průběžného systému bude fondový systém, je prostě myšlenkový omyl.

Pokud se k průběžnému důchodovému systému budeme chovat rozumně, upravovat racionálně jeho parametry a nebudou si ho některé politické strany brát jako rukojmí pro krátkodobý politický konjukturalismus či jako nástroj pro výhru v nejbližších parlamentních volbách, pak má šanci zajistit důstojný život pro další generace důchodců.