Pokračoval i proces rozpadu dělnického a odborového hnutí. První máj tak odděleně slavili komunisté, sociální demokraté, českoslovenští socialisté, nezávislí socialisté, odštěpení od obou předchozích stran, lidovci, národně demokratičtí dělníci i stoupenci německé sociální demokracie či německé národně socialistické strany a další.

Pro každou stranu i její odborovou organizaci bylo přirozeně věcí cti přivést na shromaždiště co nejvíce manifestantů, a tak vedle dělníků a dalších zaměstnanců pochodovali i jejich rodinní příslušníci; všem do kroku vyhrávaly kapely.  

Na každém shromáždění se vystřídalo několik řečníků, kteří hodnotili současnou situaci sice většinou nepříliš pozitivně, ale zato slibovali mnohem lepší budoucnost. Tyto sliby se mohly alespoň částečně opírat o skutečnost, že v této době probíhala intenzívní jednání o starobním a invalidním pojištění, které bylo uzákoněno na konci příštího roku.

Z rámce celkem poklidných oslav měli vybočit železničáři, jejichž odborové organizace hodlaly na 1. máje uspořádat mezi 10. a 12. hodinou stávku. Všechny vlaky se měly na dvě hodiny zastavit a železniční personál měl vysvětlovat cestujícím, že tak protestují proti zhoršování své hospodářské situace. Ministerstvo železnic však připravovanou stávku prohlásilo za protizákonný akt. Stávka dopadla katastrofálně. Pouze z Wilsonova nádraží nevyjely dva vlaky, resp. vyjely s hodinovým zpožděním, když se našla náhrada za strojvůdce, kteří jako jediní stávkovali. Nešlo zjevně jen o uposlechnutí ministerského příkazu; členská základna se stávkou nesouhlasila, nechtěla dělat potíže státu, na němž drtivé většině odborářů záleželo. V každém případě se autorita železničářských odborových organizací výrazně oslabila.  

Oslavy 1. máje se v roce 1923 prostě moc nepovedly.