Vážené dámy, vážení pánové, vážení ústavní činitelé, excelence, vážení pamětníci, vzácní hosté,
děkuji vám všem, kteří jste dnes přišli před budovu Českého rozhlasu, i vám všem, kteří nás sledujete nebo jste si dnešní výročí nějakým způsobem připomněli.
Srpen 1968 je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Znamenal konec Pražského jara a brutální obnovení sovětské kontroly. Pro Čechy a Slováky proto zůstává symbolem agrese, okupace, zrady a ponížení. Připomíná nám, jak je naše svoboda a nezávislost křehká.
Letos ještě silněji než dříve. Ještě nikdy v historii samostatné České republiky nebyla připomínka srpnových událostí tak aktuální a naléhavá jako dnes, padesát čtyři let poté. Důvod je jasný – ruské tanky opět jezdí po cizí zemi, tentokrát na Ukrajině, a snaží se rozstřílet její sny o lepší budoucnosti. Obě události dělí desítky let, přihodily se v jiném kontextu, a přesto jsou si v něčem podobné. Jako bychom dnes na Ukrajině sledovali vzdálenou ozvěnu našeho srpna.
Jsme svědky zbabělého zneužívání hrubé síly. Pohrdání válečnými konvencemi. Podobné je i to, že Rusko stále považuje středovýchodní Evropu za svůj majetek, s nímž si může nakládat podle libosti. Není náhoda, že Moskvu vyprovokoval podobný vývoj – v Československu pokus o směřování k demokracii, na Ukrajině snaha o integraci do západních struktur. V obou případech tedy cesta pryč od Kremlu.
A Kreml se nemění. Jeho dlouhodobým cílem je imperiální politika a jeho tradičními nástroji je vydírání, síla a lež. A to nás přivádí k další podobnosti: tak jako srpen 68 pro mnohé znamenal konec iluzí o svobodnější verzi socialismu, dnešní válka na Ukrajině může pro někoho znamenat konec iluzí o tom, že ruský imperialismus odešel společně s komunismem.
Československo v roce 1968 na útok ze zálohy nebylo připraveno, nedokázalo a nemohlo se vojensky bránit. Reakce občanů však byla jednoznačná – většina vůči okupantům cítila odpor, řada lidí se snažila ztížit postup sovětských vojáků, vysvětlovat jim, že dělají chybu, nebo alespoň vyjádřit nějakým způsobem svůj nesouhlas. Ačkoli nebyli ozbrojení, nechtěli jen přihlížet. Snažili se udělat všechno, co v tu chvíli bylo v jejich silách. Klíčové střety probíhaly právě zde, v těsné blízkosti budovy Rozhlasu, tehdy nejdůležitějšího informačního zdroje v naší zemi.
Samozřejmě to nestačilo. Nestačilo to, protože jsme nebyli nezávislou zemí, ale pouhým satelitem a vykonavatelem sovětské vůle, Moskva snadno prosadila svou. Vynutila si zavedení tzv. normalizace, zničila a poznamenala osudy mnoha lidí. Sny Pražského jara se rychle rozplynuly.
Dámy a pánové, každý rok si na tomto místě slibujeme, že nezapomeneme. Ale letos je to jiné. Letos bychom si hlavně měli uvědomit, že ohrožení naší svobody a nezávislosti je trvalé a že má konkrétní podobu. Naštěstí jsme dnes v nesrovnatelně lepší situaci než dřív – jsme členy společenství demokratických států, patříme do Evropské unie, naši bezpečnost účinně chrání Severoatlantická aliance. A především jsme hrdá, nezávislá země, ne něčí satelit, takže svůj osud máme ve svých rukou.
Naši přátelé na Ukrajině chtějí přesně totéž, co my už máme, a neváhají za to bojovat. I proto je vojensky, humanitárně i diplomaticky podporujeme. Naše vlastní zkušenost se srpnem 1968 – české oběti na životech; zmařené osudy; lidé, které okupace vyhnala do emigrace; všechna ta ztracená normalizační léta – to všechno nás k tomu zavazuje.
Petr Fiala, předseda vlády