Společná zemědělská politika EU na léta 2021-2027 a dopady Zelené dohody pro Evropu (Green Dealu) na české zemědělství byly ústředním tématem mezinárodní konference, kterou 16. prosince 2021 uspořádala v Praze Asociace samostatných odborů (ASO) a její členská organizace Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO ČR).

Jaroslav Ungerman ve svém vystoupení konstatoval, že naše společnost v současné době prožívá poměrně složitou situaci, kdy na jedné straně zápasí s pandemií koronaviru a na straně druhé se, v rámci Evropské unie, během několika posledních let vytvořily určité tendence, které ovlivní naši budoucnost na několik desetiletí dopředu. Samozřejmě, že konstatoval, že měl na mysli vrcholnými evropskými orgány schválenou Zelenou dohodu pro Evropu neboli Green Deal, cože je koncepce dosažení uhlíkové neutrality. Ta, podle něho, hluboce poznamená celkový vývoj v Evropě, a tudíž i v České republice, a to na dlouho dobu, minimálně do roku 2O50.

Jaroslav Ungerman dále uvedl, že když v této souvislosti hodnotíme českou realitu, potom musí říci, že podnikatelské kruhy přišly s myšlenkou, že pro zajištění dalšího hospodářského růstu českého průmyslu potřebují dovážet ročně 30.000 až 50.000 nových pracovníků ze zahraničí. Načež pro tento svůj záměr se snaží vytvořit i vhodný prostor u nové vlády, která se ujala řízení naší země. Makroekonomický expert ČMKOS k tomu dále dodal, že by vláda, podnikatelé a odbory měly spíše přemýšlet o tom, proč tato situace nastala. Skutečnost je taková, že v příštích pěti letech bude ročně chybět cca 30.000 pracovníků, kteří odejdou z pracovního trhu. Přitom je nemá kdo nahradit. Načež uvedl, že podle předpokladů tato situace bude potom pokračovat i dalších pět let, kdy bude chybě dalších až 50.000 lidí v pracovním procesu. Takže v rozmezí oněch deseti let odejde z trhu práce až 200.000 lidí.

Jaroslav Ungerman konstatoval, že je to opravdu hodně, ale jak je nahradit, zeptal se. Načež pokračoval, že představitelé zaměstnavatelských a podnikatelských kruhů to chtějí zajistit dovozem zahraničních pracovníků. Podle něho to není nejlepší řešení. Prohlásil, že je zapotřebí přemýšlet o jedné věci, a to proč se nám v České republice nedaří vytvořit ekonomiku, která by daleko více než dosud byla pracovně úsporná a šetřila by pracovní síly. Prostě, aby český průmysl pracoval na situaci, kdy se nebudou zvyšovat počty pracovních sil. Problém ale spočívá v tom, že v oblasti průmyslu, ale i v celé ekonomice, zejména v terciální sféře, budou požadavky na potřebu dalších pracovních sil stále narůstat. České obyvatelstvo stárne a podle určitých předpokladů to vypadá, že během deseti let budeme možná potřebovat až dvojnásobek toho, co je k my budeme potřebovat možná dvojnásobek lidí v pracovním procesu.

Podle Jaroslav Ungermana jde o to, že tito noví pracovníci se budou muset v rámci terciální sféry postarat o své spoluobčany, kteří stárnou, a to především po sociální stránce. Z toho všeho je vidět, pokračoval dále makroekonomik ČMKOS, že české firmy nejsou dostatečně výkonné. Příčiny, proč nejsou dostatečně výkonné, jsou především v tom, že se u nás nedaří dostatečně zvyšovat přidanou hodnotu. Tedy tu, kterou naši zaměstnanci vytvářejí. Důvod spočívá v tom, že v České republice není úplně zdravá struktura výroby. Podle něho je to dáno nižším podílem přidané hodnoty v celkových tržbách českých firem. Jestliže u malých firem činí tento podíl zhruba 28 procent, u středních firem je to 29 %, potom u velkých firem (nad 250 zaměstnanců), které jsou základem českého průmyslu, tak v tomto případě podíl vyšší přidané hodnoty na jejich celkových výkonech klesá.

Načež si Jaroslav Ungerman položil řečnickou otázku, jaký je k tomu důvod, když naopak velké firmy by měly být lídrem růstu produktivity práce. Ale, ono to tak u nás není. Načež poznamenal, že můžeme přemýšlet pro tomu tak je. Přičemž nabídl dvě teorie možného vysvětlení této situace.

Za prvé, tyto velké české firmy jsou obvykle součástí nadnárodních koncernů, mimo území České republiky. Přičemž tyto zahraniční koncerny mají, kromě mateřského závodu, ještě řadu jiných firem v různých částech světa. Takže, obchod a vyúčtování mezi nimi probíhá podle pravidel finančního a účetního oddělní mateřské firmy. Naše firmy svým podnikovým „sestrám“, či přímo do mateřské firmy, dodávají své výrobky za pevně stanovené ceny, a přitom právě z těchto závodů či z mateřské firmy výrobek, který jde od nich na trh, má právě onu vyšší přidanou hodnotu. Dá se tudíž říci, že v těchto mateřských firmách, případně i jinde, se realizuje většina zisku dané společnosti.

Za druhé, české firmy, které se nestaly součástí nadnárodních koncernu, plní ale úlohu subdodavatelů těchto zahraničních firem. Dodávají například součástky či jiné typy výrobků, které se v mateřských firmách kompletují do konečného výrobku pro spotřebitele. Ovšem, jako subdodavatelé nemají žádnou možnost zasahovat do tvorby cen finálních výrobků. Zkrátka, záleží na tom, za kolik je finální výrobce ochoten platit jejich subdodávky. Tlačí je cenově dolů. Proto se českému průmyslu nedaří zvyšovat podíl přidané hodnoty, tak jak by si kapitáni průmyslu u á představovali a přáli.

Proto, podle Jaroslava Ungermana, vznikl požadavek podnikatelů na dovoz dalších pracovních sil ze zahraničí. Načež k tomu dodal, že českou ekonomiku nelze postavit na tom, že se bude trvale zvyšovat počet pracovních sil v průmyslu. To není, podle něho, možné. Ale, jak dále makroekonom ČMKOS zdůraznil, zvýšit podíl přidané hodnoty v celkovém objemu výkonů našeho hospodářství je zatím, spíše jen v proklamativní rovině. V tomto směru české firmy bohužel zaostávají.

Dalším problémem české ekonomiky je struktura a vývoj mezd. Konstatoval, že u velkých firem (nad 250 zaměstnanců) je průměrná mzdy vyšší než 38.000 Kč měsíčně, u středních firem je to 34.000 Kč a u malých (do 50 zaměstnanců) je to 33.000 Kč. Ale, jak dále podotkl, většina zaměstnanců v průmyslu pracuje ve velkých firmách.

Poté Jaroslav Ungerman přešel k problematice výkonnosti českého zemědělství, dále k otázce klesající zaměstnanosti v tomto důležitém odvětví národního hospodářství a zároveň k výši platů zaměstnanců v zemědělství. Podle něho je situace v zemědělství velmi vážná, V tomto oboru v současné době pracuje 93.000 lidí, což ukazuje na jednu věc, a to, že zemědělství je ve skutečnosti velice úsporné a neobyčejně produktivní vůči ostatním odvětvím. Vždyť dokáže uživit občany České republiky. Zemědělci dokáží zajistit většinu potravin pro naši společnost.

Ovšem, jak dále makroekonom ČMKOS podotkl, práce v zemědělství je v současné době spojena s vysokými náklady na zemědělskou výrobu, ať již jde o ceny vstupů do zemědělské výroby, růst cen energií hnojiv apod. Jenže, tato náročnost ekonomických a pracovních podmínek českých zemědělců se vůbec neodráží na výši jejich platů. Protože z těchto 93.000 zaměstnanců v zemědělství zhruba polovina z nich má mzdu do výše 25.000 Kč měsíčně. U větších zemědělských firem činí průměrný výdělek 29.000 Kč. Úplně nejvyšší mzdy v zemědělství se dotýkají asi jedné desetiny zaměstnanců. Ti berou 33.000 Kč v průměru, což je ale nižší suma, než jsou průměrné mzdy v průmyslu. Z toho vyplývá, že v zemědělství se výše mezd pohybuje na její spodní hranici. Přesto se dá říci, že zemědělci dosahují velmi slušných výsledků v práci, dodal Jaroslav Ungerman.

„Dovolte se mně zamyslet se nad budoucností,“ pokračoval dále Jaroslav Ungerman. Podle něho jedním z největších problémů, který Česká republika prožívá, je problém růstu cen, a to všeho kolem nás. Načež dodal, že tento problém nás bude trápit ještě příští dva, tři roky. Zpravidla se tento obrovský růst cen spojuje s růstem cen energií, které rostou díky energetické politice Evropské unie. Konstatoval, že když poslouchá myšlenky a nápady, které z Evropské unie přicházejí, vede ho to ke vzpomínkám na historii některých událostí v rámci EU. V minulosti totiž EU vyhlásila některé „zajímavé“ projekty, o který se dnes v podstatě již nic neví. Nikdo již o nich nehovoří.

Jedním z těchto projektů bylo i slavnostní vyhlášení tzv. Lisabonské strategie. Stalo se tak v roce 2000. Tehdy se veřejně vyhlásilo, že do deseti let Evropská unie bude nejdynamičtějším, nejkonkurenceschopnějším seskupením ve světě s tím, že v EU bude existovat kvalitní zaměstnanost a vysoká míra sociální soudržnosti. O čtyři roky později, v roce 2004, tedy v době, kdy do EU přistupovaly nové členské země ze střední a východní Evropy, Evropská unie veřejně oznámila, že se nebude v rámci Lisabonské strategie zabývat jejími sociální aspekty a posléze, po dalších dvou letech, se od Lisabonské strategie oficiálně upustilo. Jaroslav Ungerman k tomu, co se dnes děje kolem další nové strategie EU, to je Zelené dohody pro Evropu neboli Green Dealu, prohlásil, že zde již něco obdobného, před dvaceti lety, bylo, a to vyhlášení Lisabonské strategie. Prostě úsilí tehdejších vrcholných orgánů EU se projevilo tehdy podobným způsobem, jako se to děje nyní. Zkrátka na svět přišlo něco, co vůbec nemá racionální opodstatnění.

Jaroslav Ungerman poté přešel k problematice tzv. emisních povolenek. Podle něho začaly hezkým nápadem o tom, že když se mají snižovat emise skleníkových plynů, tak to to bude dělat tak, že se bude snižovat množství emisí vypouštěných do atmosféry. Ovšem, organizátoři tohoto nápadu, rozdělili celkové množství vypouštěných emisí na dvě části. První z nich byl tzv. volné neboli bezplatné povolenky, které byl přiděleny jednotlivým zemím. Drhou částí byly povolenky, s nimiž se začalo obchodovat. Zprvu to vypadalo, jako celkem nevinná hra, dodal Jaroslav Ungerman. Ale postupně, jak se snižovalo celkové množství těchto povolenek v oběhu na trhu ve světě, najednou se Evropská unie dostala do situace, že povolenky se staly normálním obchodovatelným zbožím. Jestliže ještě před pěti lety jedna povolenka stála cca pět, sedm eur, ale v současné době stojí již zhruba 70 eur. To se přirozeně odráží i v růstu ceny elektřiny. Prostě se ukázalo, že když se dají na trh nějaké „kvazipeníze“, a povolenky jsou svým způsobem de facto jakési „peníze“, tak se stanou předmětem obchodování a následně i předmětem spekulací.

Problém spočívá zároveň i v tom, že se najednou zjistilo že ve světové ekonomice je v oběhu velké množství peněz, kdy pro někoho není žádný problém koupit povolenky, a to klidně i za velké peníze. Potom dotyčná osoba prohlásí, že povolenky na trhu nejsou s tím, že zájemci o ně si je, od nich, mohou koupit za drahé peníze.

Makroekonom ČMKOS k tomu dále dodal, že celý systém ukazuje, že lidí, kteří o tom na vrcholných pozicích v EU rozhodují, vlastně nerozumí ekonomii. Správně by měli vědět, že když se začne s něčím obchodovat, pokud tedy něco vloží na trh, tak nikdo nemůže vyloučit to, že se daná věc stane předmětem spekulace. To je, podle něho, jedna z příčin, proč v EU rostou ceny energii.

Druhým vážným momentem, podle Jaroslav Ungermana, který může vést k vážným problémům v energetice, což se zpětně odrazí na rostoucích cenách energií, je politika Evropské unie, pokud jde o dovozy a spotřebu zemního plynu. Prostě, někdo v EU vymyslel, že zemní plyn se nebude kupovat na základě dlouhodobých obchodních kontraktů a dodávek, ale že se bude zemní plyn kupovat na okamžitém trhu na burze, dodal makroekonom ČMKOS. Přitom, podle něho, dlouhodobý kontrakt je důležitý pro producenta v tom směru, že si podle toho může nastavit své kapacity, které bude používat a využívat. Současně je důležitý i pro kupujícího, protože bude vědět jakou spotřebu zemního plynu bude mít za pět let. S tím si ovšem může propočítat jaké dodávky zemního plynu bude potřebovat. Načež, podle toho může také konstruovat svoji cenu, za kterou bude svůj plyn nabízet a prodávat spotřebitelům.

Podle Jaroslava Ungermana ti, kteří o změně nákupu plynu z dlouhodobých kontraktů na okamžitý nákup přes burzu v Bruselu rozhodovali, udělali prostě chybu. Tato chyba spočívala v tom, že v Bruselu zapomněli, že nejsme na světě sami. Je zde více zemí, zvláště ve východoasijském kontinentu, kteří pro svoji výrobu potřebují značné množství plynu. Tou největší zemí je Čína, která má 1,4 mld. obyvatel. Čína přitom velmi dynamicky roste. Takže se ukázalo, že kdy se do zemí jihovýchodní Asie, zejména do Číny, přesunuly nejdůležitější části výrobních kapacit ze západoevropských zemí či z USA, nelze se dnes tomuto dynamickému růstu Číny divit. Vždyť vnitřní poptávka po energii v Číně dynamicky roste.

Najednou se, podle Jaroslav Ungermana, také ukázalo, že jestliže si někdo v EU myslel, že zemní plyn bude do Evropy dovážet celý svět, tak se prostě zmýlil. Svět ho totiž dováží do míst, kde je o něj zájem ještě větší a ceny tam dovezeného plynu jsou potom přirozeně vyšší. Jaroslav Ungerman k tomu dodal, že například EU požádala bohatý arabský stát Katar o dodávky zemního plynu, ale dozvěděla, že plyn pro dodávku do Evropy není, protože se prodal do Asie. Makroekonom to ve svém projevu posléze komentoval slovy někdo v EU zaspal, přičemž nikdo se k tomu samozřejmě nehlásí. To je ze strany bruselských institucí normální.

Podle Jaroslava Ungermana Evropa žila v domnění, že bude zaplavena zkapalněným plynem z USA. Načež konstatoval, že v USA se těží 900 mld. m³ zemního plynu, přitom oni spotřebují 800 m³ zemního plynu. Jenom 100 mld. m³ plynu prodají někam do zahraničí. Finanční hodnota oněch 800 mld. m³ plynu činí cca 300 mld. amerických dolarů. Přitom na jednoho člověka v USA připadá spotřeba asi 2.500 m³ plynu. V EU je to spotřeba 1000 m³ plynu na jednoho člověka a v České republice cca 800 m³ plynu. Největší spotřebitelem zemního plynu je v EU Nizozemí, které spotřebuje okolo 3.000 m³ plynu. Ovšem, jde o jejich vlastní spotřebu.

Poté Jaroslav Ungerman dále poukázal na to, že v Číně je dnes většina kapacit, které se tam ze Západu převezly a instalovaly. Tímto způsobem v Číně výrazně narostla ekonomika, obrovská část výroby, která se expeduje po světě pochází z Činy. Příkladem je elektronika, která je na světovém obchodním trhu převážně čínská. Takže, hlad po energii v Čině roste, viz stavba dalších elektráren, a to i uhelných.

K tomu je ale zapotřebí připočítat i Indii, která má 1,3 obyvatel. Spotřebovává asi 60 mld. m³ plynu. I tam roste hlad po energii. Prostě, poptávka po energii roste prakticky v celém světě a Evropa s tím bude mít do budoucna vážné problémy. Ovšem, problémy s tím budou mít i ostatní země.

Ke konci svého vystoupení se Jaroslav Ungerman věnoval Zelené dohodě pro Evropu neboli Green Dealu. Konstatoval, že růst cen energií, což s tímto projektem také do značné míry souvisí, bude mít velký vliv na další vývoj evropského zemědělství. To se přirozeně týká i zemědělství českého. Dále uvedl, že díky Green Dealu porostou zemědělcům především vstupní náklady do zemědělské výroby. Takže, zemědělci budou mít v příštích několika letech obrovské problémy s tím, jak se tímto růstem cen nákladů dokáží vyrovnat. Makroekonom ČMKOS ale neví, zda tomu pomůže systém dotací, tak jak je v EU nastaven. Podle něho právě dotace výrazně deformují trh. Poukázal na to, že díky dotacím je také systematicky postupně likvidováno české zemědělství. To je dnes, nejen pro samotné české zemědělce, ale pro celou naši zemi, vážný problém, dodal. Zároveň konstatoval, že v rámci EU se na tom evropští zemědělci s představiteli vrcholných orgánů EI nedokáží domluvit. Podle něho dnes platí jedno, že každý hraje sám za sebe, to je každá země za své zájmy.

Problémy, které naše obyvatelstvo v příštích několika letech čekají jsou tyto: prudký růst cen zemního plynu, růst cen elektřiny atd. Návazně na to porostou i ceny potravin. To se logicky odrazí v příštích několika letech ve snížení životní úrovně u značné části obyvatelstva. Proto také ani neví, jak se s tímto fenoménem jednotlivé domácnosti dokáží vyrovnat.

V úplném závěru prohlásil, že ekonomiku nelze řídit tímto způsobem, jako se děje dosud. Nelze vyhlašovat vznešené téze a cíle, a přitom nepřemýšlet o tom, co to bude znamenat nejen pro ekonomiku v rámci EU, ale i život jednotlivých občanů EU. Konstatoval, že „je snadné si stoupnout na tribunu a vykřičet, že chceme snížit emise na nulu. Ale, ti, kteří takto vykřikují svá hesla, by si měli uvědomit, že nejsme na světě sami“. Načež dodal že jestliže někdo o těchto věcech přemýšlí, měl by přemýšlet samostatně, nikoliv na mezinárodních konferencích. Neboť, tam se jen prakticky řečníci předvádějí, jak pomohou snížit emise, ale poté, jakmile dorazí domů, najednou zjistí, že mají určité závazky vůči svým voličům. Potom hledají způsob, jak se z těchto jejich slovních závazků dostat. Proto také, jak Jaroslav Kubera v závěru připomněl, že osud Lisabonské strategie by měl být, pro naši další budoucnost, varováním.

O Společné zemědělské politice EU na léta 2021-2027 a o dopadech Zelené dohody pro Evropu (Green Dealu) na české zemědělství jednala ve čtvrtek 16. prosince 2021 v Praze mezinárodní konference, kterou uspořádala Asociace samostatných odborů (ASO) a její členská organizace Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO ČR).

Jednám z hlavních řečníků této videokonference byl i Arnd Spahn, tajemník EFFAT (Evropská federace odborových svazů pracovníků v zemědělství, potravinářství a turismu). V úvodu svého vystoupení ocenil činnost Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR, kterému za jeho práci ke konci roku poděkoval. Načež dodal, že také oceňuje i aktivní práci a působení předsedy odborového svazu Bohumíra Dufka v Evropském hospodářském a sociálním výboru, to je poradním orgánu Evropské komise, kde zastupuje Českou republiku a odbory. Konstatoval, že svojí prací v tomto výboru může Bohumír Dufek ovlivnit život a práci mnoha lidí, kteří pracují v zemědělství, a že hájí jejich zájmy, jejich myšlenky, a ty se snaží zapracovat do jednotlivých strategií Evropské unie. Načež Arnd Spahn zdůraznil, že jde právě o tom, aby se tyto myšlenky a plány občanů České republiky dostaly včas do všech těchto úvah Evropské unie o tom, jak se bude Evropa v příštích letech vyvíjet.

Poté tajemník EFFAT Arnd Spahn prohlásil, že evropské zemědělství stojí před obrovskou výzvou. Na jedné straně je to změna klimatu, která vede k tomu, že celá řada výrobních podmínek se dramaticky zhoršuje. V mnohých regionech Evropy se nyní musí intenzivně přemýšlet o tom, jaké produkty se budou příštích desetiletích vyrábět. Právě to je spojeno se změnou klimatu, kdy se v podstatě jedná o snížení rozmanitosti živočišných i rostlinných druhů, a což je velice důležité pro řádný rozvoj zemědělství. Proto je také v současné době zemědělství středem pozornosti řady strategií, která se nyní začínají uplatňovat v Evropě i ve světě.

Jde o to, jak se do budoucna bude dále využívat potenciálu polí, lesů, jezer a řek, jak ochránit zemědělskou půdy, jak zabránit erozi půdy, jak zajistit dostatek vody, jak zastavit vysušování polí, jak zavlažovat, a to vše dělat tak, aniž by to zatížilo jiné oblasti národního hospodářství. Jakým způsobem budeme chránit vodu. Jde o obrovské požadavky, které společnost klade v současné době na zemědělství.

Tato výzva, jaký bude náš život v příštích desetiletích, jak dále uvedl Arnd Spahn, je rovněž důležitá i pro odbory. Odbory musí přispívat tomu, aby se řešily tyto problémy lidstva, aby to nebylo jenom na bedrech pracovníků v zemědělství. Proto je nejdůležitějším úkolem odborů, přispět k tomu a zároveň požadovat, aby lidé, kteří pracují v zemědělství získávali nezbytný respekt široké veřejnosti. Tudíž, aby bylo zřejmé, že práce v zemědělství je práce, která musí být uznávána v celé společnosti a nesmí být příčinou degradování práce v zemědělství a zhoršování jejich situace.

Podle Arnda Spahna je také důležité dbát na soužití ve venkovském prostoru a podporovat jeho další rozvoj. Jedná se o to, aby odbory zajistily dobré pracovní podmínky a dobré platy v zemědělství. Aby bylo zřejmé, jak je zemědělství důležité pro celou společnost s tím, že by mělo být také zřejmé, že lidé jedí a žijí z těchto zemědělských a potravinářských produktů. Přirozeně, že je také důležité i to, aby lidé byli ochotni za to také zaplatit. Proto zemědělci potřebují férové platy a férové pracovní podmínky. To je to nejdůležitější, co musí odbory v budoucnu zajistit.

Arnd Spahn dále uvedl, že změna zemědělské struktury, to je stárnutí lidí, majetku a firem, vede k tomu, že skupiny lidí, kteří pracují v zemědělství se dramaticky mění. Počet soukromých zemědělců dramaticky klesá. Rovněž i počet jejich rodinných příslušníků, kteří v zemědělství pracují, také klesá. Ale objem práce zůstává. Načež poznamenal, že ji nelze zvládnout pouze jenom technickým pokrokem. Proto je důležité, že nastupuje úloha zaměstnanců v zemědělství, kteří jsou odměňování ze závislé činnosti. Jejich podíl v Evropě se nyní zvyšuje. Zemědělství se stalo bouřlivým pracovním trhem. Ovšem to neznamená, že zemědělství ztrácí svůj význam. Dodal, že někteří lidé v zemědělství trpí tím, že pracují za prekérních pracovních podmínek. Přičemž poukázal na to, že úlohou odborů je právě změnit tuto situaci v zemědělství, to je zajistit odpovídající pracovní a finanční podmínky pro zaměstnance v zemědělství. To je, aby byly dodávány na trh dobré zemědělské a potravinářské produkty, a to za velmi dobré ceny, a současně ti, kteří ti, kteří v zemědělství pracují, aby měli možnost za tuto svoji odvedenou práci pohodlně žít.

Podle Arnda Spahna to jsou velké výzvy. Jde o to, jak prosadit férové platy, jak prosadit dobré ceny, jak se chránit před sociálním dumpingem, tedy hlavně sociálním dumpingem, který se týká hlavně dovozu potravinářských výrobků ze zemí mimo EU. Podle něho je také potřeba dbát na kontrolu standardů dovážených potravin, a to již na hranicích EU. Odbory by měli přispět k prosazení těchto kontrol. To je, aby se nedovážely žádné produkty, které vznikly díky otrocké práci najímaných zaměstnanců či díky zaměstnávání dětí nebo za přispění sociálního či ekologického dumpingu. Takové výrobky nesmí být dováženy do EU. Současně je také důležité, aby Evropa dala do světa signál, že sociální či ekologický dumping a porušování konvencí Mezinárodní organizace práce, že takováto porušování pracovních podmínek a zásad nebudou v Evropě akceptována. Je zapotřebí také vyhlásit, že tem, kdo bude porušovat tyto zásady, tak od příslušné vlády nedostane žádnou státní podporu. Pro odbory to znamená, že nejpozději od roku 2025, a Arnd Spahn doufá, že již to bude od roku 2023, by měly vlády v jednotlivých zemích EU nová pravidla pracovních podmínek dodržovat. Tedy, že zemědělec musí dostat řádnou pracovní smlouvu, která mu zajistí legální práci, sociální a nemocenské pojištění a bezpečnost práce. Takže, všechna tato základní práva, musí být prosazována ve všech členských zemích EU.

Přičemž Arnd Spahn dále uvedl, že vyjmenoval několik málo oblastí, kterých se to týká. Podle něho je zapotřebí vypracovat velmi dobrý přehled všech těchto změn, abych se odbory na ně mohly připravit. Načež dodal, že řadu jiných oblastí, jako je například robotizace, automatizace a digitalizace, nejmenoval. Konstatoval, že v současné době je hlavní otázkou i to, jaká nastává změna poměru člověka a stroje. Připomněl, že jsou potřeba i nové iniciativy ohledně dalšího vzdělávání zaměstnanců tak, aby byli schopni všechny tyto změny zvládnout. To, podle tajemník odborů ale nelze dělat individuálně. Musí být k tomu vybudována solidní struktura. Lidé musí být podporováni, aby měli šanci a možnosti se ke dalšímu, to je vyššímu odbornému vzdělání dostat.

V závěru vystoupení uvedl, že se tato konference, podle něho, zabývá všemi těmito problémy, které nastínil, a které před odbory stojí. Načež popřál úspěch konferenci a zároveň popřál všem příjemné prožití vánočních a novoročních svátků a vše nejlepší do nového roku.

Pod názvem „Včerejšek je historie, zítřek je tajemství, dnešek je dar“ nejen v ovocnářství vystoupil na nedávné mezinárodní konferenci „Budoucnost evropského zemědělství“ předseda Ovocnářské unie ČR Martin Ludvík. V úvodu svého vystoupení připomněl historii českého ovocnářství, které se v Čechách a na Moravě začalo rozvíjet již v 15. století v zámeckých a klášterních zahradách. Od 18. století se datuje vznik prvních ovocnických spolků u nás. Přičemž v 19. století se české ovocnářství rozvinulo do podoby pěstování již vyšlechtěných odrůd s tím, že se od té doby datuje vznik odborného školství. Od roku 1918 se tehdejší Československo věnovalo rozvoji výzkumu a intenzivního ovocnářství. Přitom ve druhé polovině 20. století u nás vzniklo již státem organizované velkovýrobní ovocnářství.

Dále se Martin Ludvík věnoval konkrétní situaci v českém a moravském ovocnářství, která nastala po roce 1989 až do současné doby. Konstatoval, že za 30 let ubylo značné množství ploch produkčních ovocných sadů s tím, že od roku 1989 do roku 2020 bylo z naší krajiny bez náhrady vyklučeno (odstraněno) 42 % ploch ovocných sadů. Na promítnutém grafu bylo konkrétně znázorněno, že v roce 1989 existovalo u nás více než 23.000 hektarů ploch, zatímco v roce 2020 to bylo jen necelých 14.000 hektarů ploch, a z toho plodných sadů jen 12.837 hektarů.

Důvodem tohoto úbytku cca 10.000 hektarů sadů je, podle Martina Ludvíka, nízká rentabilita pěstování ovoce. Ta pramení z nestability výnosů, kdy zejména v posledních letech úrodu pravidelně decimovaly jarní mrazy, dále krupobití a také i velká sucha, která jsme u nás před několika lety zažili.

Podle ovocnářů v posledních letech mizí zejména sady broskví a rybízu. Také plochy jabloní, které jsou u nás hlavním ovocným druhem, poklesly. Kvůli nedostatečné obnově nyní více než polovina jabloňových sadů spadá do kategorie starých výsadeb s poklesem plodnosti. Naopak díky novým výsadbám jsou na tom dobře švestky, u nichž je starých sadů jen 17 procent.

Ovšem, podle Martina Ludvíka, vyklučené sady nové výsadby ovocných sadů zdaleka nenahradí. Například v roce 2020 se vysázelo jen necelých 200 hektarů sadů. To bylo nejméně od vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004. V předchozích letech se obvykle sázelo 300 až 400 hektarů sadů ročně, a i to bylo málo, říká šéf českých a moravských ovocnářů.

V pouhých 200 hektarech loni vysázených sadů se, podle ovocnářů, odrazila i obava z dalších vývoje kvůli pandemii koronaviru. Podle Martina Ludvíka pěstitelé mají, v souvislosti s epidemií koronaviru, obavu z budoucnosti. Nevědí, jaká bude poptávka, mají obavu dělat dlouhodobé investice. Proto také ovocnáři očekávají, že v nadcházejícím období, opět dojde k další redukci ovocných sadů.

Poté Martin Ludvík v dalším grafu ukázal vývoj produkce ovoce v produkčních ovocných sadech za 20 let v ČR. Načež konstatoval, že v souvislosti s poklesem plochy také dochází k poklesu produkce, a tím pádem i ke snížení soběstačnosti. Soběstačnost u hlavních ovocných druhů se pohybuje od 10 do 50 %. Dá se říci, že od devadesátých let minulého století soběstačnost výrazně poklesla. Česká republika je tudíž závislá na dovozu čerstvého ovoce, zejména ze zemí, jako je Itálie, Španělsko nebo Polsko. Podle ovocnářů, důvodem ústupu pěstitelů od pěstování ovoce, je dlouhodobě záporná rentabilita odvětví v důsledku nadprodukce ovoce v EU způsobeném především uzavřením ruského trhu a zvyšující se polskou produkcí, která za podnákladové ceny končí i v tuzemských supermarketech.

Dalším důvodem jsou stále častější negativní vlivy počasí, zejména výrazné škody jarními mrazy, které často zásadně snižují produkci a pěstitelé se proti nim obtížně brání. Jde o nepojistitelné riziko a veškerá technická opatření. Například protimrazové závlahy nebo ohřívání sadů) jsou velmi drahé, a ne vždy spolehlivě účinné.

Podle ovocnářů se také potýkají i nedostatkem sezónní pracovní síly a zejména nejistotou sklidit úrodu ve správný čas. Načež uvádějí, že ovocné sady tak v krajině nahrazují rentabilnější plodiny, zejména obiloviny a řepka, tedy plodiny, které nepotřebují sezónní pracovní silu a nejsou tolik náchylné na negativní klimatické jevy, např. mrazy.

Podle Martina Ludvíka naši ovocnáři, kromě nepřízni počasí, nedostatku pracovní síly atd., musejí také čelit rostoucí ceně u nás vypěstovaného ovoce, což ve svých důsledcích vede k tomu, že potom čelí i dovozům, například z Polska, které nemůže od roku 2014 vyvážet svou nadprodukci do Ruska.

Podle našich ovocnářů dovoz konzumních jablek do České republiky vzrostl. Více než polovina jablek se doveze ze zahraničí. Jablka do Česka jdou hlavně z Itálie a Polska, a dále ze Slovenska, Německa a Belgie. Dovozová jablka také hladce pokryla nárůst spotřeby jablek v Česku. Podle Martina Ludvíka činí podíl českých jablek v obchodních řetězcích méně než 40 procent. Přitom český trh spotřebuje cca 30.000 tun jablek ročně. Na jaře letošního roku na tiskové konferenci Martin Ludvík uvedl, že ve skladech je cca 13.000 kusů jablek. To je méně než polovina jejich roční spotřeby u nás.

Pokud jde o množství dovezených jablek, tak z grafů, které Martin Ludvík promítal účastníkům konference předseda Ovocnářské unie ČR, lze vyčíst, že v roce 2001 to bylo na úrovni více než 35.000 tun, v roce 2015 to bylo již 85.000 tun a v roce 2020 bylo na grafu uvedeno 80.000 tun.

Přirozeně, že u ovocnářů na pořadu dne je i otázka poklesu soběstačnosti. Konkrétně jde o to, že v případě jablek a švestek je Česko na úrovni 50 %, u hrušek na 25 %, u jahod a meruněk na 20 %, u broskví a malin na 10 %. Podle Martina Ludvíka to znamená i to, že dovoz zahraničního ovoce automaticky znamená i výrazné zvýšení cen ovoce na trhu, a to především pro spotřebitele. Ta se někdy pohybuje v rozmezí 50 až 70 kg na kilogram.

Pokud jde o cenovou politiku obchodních řetězců při vykupování produkce od českých ovocnářů, ve srovnání s cenami dováženého ovoce, podle Martina Ludvíka, problém spočívá v tom, že obchodní řetězce neumí nakoupit malé množství zboží, to je z místních zdrojů. Podle něho řetězcům jde především o velké dodávky zboží ve velkém objemu a v určitém, konkrétním čase. A to zejména v době slevových akcí. Přičemž dvě třetiny producentů ovoce a zeleniny v ČR jsou malé rodinné farmy, které se nemohou uplatnit v síti obchodních řetězců, protože produkují menší objem zeleniny a ovoce. Martin Ludvík k tomu dodává, že jediné řešení je jejich slučování do odbytových družstev, které by hájily zájmy určité skupiny pěstitelů ovoce a zeleniny. Podle něho v současné době jde ale o poměrně složitý problém jít tímto směrem. Protože řada věcí by se musela ještě vyjasnit.

Poté se Martin Ludvík věnoval i otázce podílu farmářské ceny na spotřebitelské ceně jablek v České republice. Pro rok 2020 platilo, že 39 % činila farmářská cena včetně posklizňové úpravy, skladování, obalů a dopravy, 28 % byl podíl, který dostane zaplacen pěstitel jablek. Ze spotřebitelských výdajů dostane farmář 23 %, mimochodem, před 40 lety to bylo 48 %. Načež zveřejnil další graf, podle něhož v roce 2020 spotřebitelská cena konzumních jablek činila 37,73 Kč/kg, zatímco farmářská cena jen 14,54 Kč/kg. To je výrazný rozdíl!

Martin Ludvík se dále zaměřil i na otázku využívání marketingu a reklamy s cílem zvýšit zájem českých spotřebitelů o české ovoce. Dodal, že obchodní řetězce mají hesla, kterými navenek, to je pro českou spotřebitelskou veřejnost, gtvrdí, jak podporují prodej českých výrobků na pultech jejich supermarketů a hypermarketů. Citujme například Penny market s jejich heslem „Nakupujte hezky česky“ nebo Kaufland „Z lásky k Česku“. Čeští ovocnáři ale vědí své, že prosadit svá jablka či jiné druhy ovoce na pulty prodejen obchodních řetězců není zase až tak jednoduché.

V návaznosti na to, jak uspět na českém trhu, zejména v tom, aby produkty od českých od českých pěstitelů se mnohem více prosazovaly na trhu, Martin Ludvík neopomněl připomenout i strategický dokument české vlády, přijatý v roce 2016, který byl zaměřen na podporu strategických cílů zemědělství a potravinářství s tím, že ovocnáři to přirozeně vztahují na podporu svého oboru.

V další části svého vystoupení se Martin Ludvík věnoval reformě Společné zemědělské politiky, a to z hlediska začlení hlavních principů a závazků Green Dealu do SZP. Připomněl, že jde především omezit používání pesticidů o 50 %, používání hnojiv snížit o 20 %, únik živin snížit o 50 %, používání antimikrobiálních látek snížit o 50 %, vyčlenit 10 % zemědělské půdy na neprodukční plochu, plochy ekologického zemědělství zvýšit na 25 %. Načež vyjmenoval hlavní principy přínosu Green Dealu do zemědělství a potravinářství, jako jsou například zdravé a cenově dostupné potraviny apod.

Načež k tomu dodal, že čeští ovocnáři se o to také snaží, protože příkladem této snahy je i to, že česká jablka jsou až trojnásobně šetrnější než ta dovezená z Itálie. Připomněl studii spolku Ekoport, podle níž dopady produkce a distribuce jablek v posuzovaných kategoriích dopadu, tj. globálního oteplování, poškozování ozonové vrstvy atd., jsou 2 až 3,5násobně vyšší v případě jablek italských než těch českých. V souladu s předpoklady studie je jednoznačnou příčinou zásadního množství vyprodukovaných vlivů fáze produkce jablek a především doprava.

Současně k tomu podotkl, že je to dáno i tím, že v České republice je nižší spotřeba účinných látek přípravků na ochranu rostlin, než je tomu v západoevropských zemích. Například v roce 2018 tato celková spotřeba účinných látek přípravků na ochranu rostlin v ovocných sadech u nás činila 173.700 kg, z toho bylo 71.400 kg účinných látek povolených do ekologického zemědělství, jako jsou například hydroxid měďnatý, CPGV, kvasnice, přesličkový extrakt, polysulfid vápenatý, síra, olej řepkový, oxichlorid měďnatý, spinosad, mořské řasy, hydroxid měďnatý.

V této návaznosti Martin Ludvík dále uvedl, že Ovocnářská unie ČR získala nominaci na Evropskou ekologickou cenu pro podnikatele 2012 v kategorii „enoviromentální management“. Jde o „Cenu zdraví a bezpečného životního prostředí“, která je vyhlašována společností Business Leaders Forum, sdružením mezinárodních a českých společností a firem, které prosazují dodržování etiky v podnikatelské praxi. Projekt „Integrovaná produkce ovoce“ byl nominován porotou na Evropskou ekologickou cenu pro podnikatele 2012 (The European Business Award for the Environment 2012). Tuto prestižní nominaci získal v kategorii – Environmentální management.

V závěru svého vystoupení Martin Ludvík neopomněl připomenout heslo, které zahrnul i do názvu své přednášky: „Včerejšek je historie, zítřek je tajemství, dnešek je dar“.

Na pultech českých obchodů bude v příštích letech ubývat českého vepřového masa. 52 procent chovatelů prasat plánuje uzavřít chovy do roku 2030 a 30 procent se k tomu chystá už příští rok. Řada dalších chce chovy omezit. Ukázal to průzkum Agrární komory ČR, který probíhal v první polovině prosince a zapojilo se do něj 143 zemědělských podniků.

„Uzavírání chovů povede k dalšímu poklesu potravinové soběstačnosti Česka a prohloubení závislosti Česka na dovozech ze zahraničí. U vepřového masa musíme ročně dovážet více než 200 tisíc tun, tedy asi polovinu domácí spotřeby. V případě tržních výkyvů, jako je například další rozšíření afrického moru prasat v Evropě, může dojít k prudkému nárůstu cen pro zákazníky, než jaký zažívají v posledních měsících,“ prohlásil v úvodu tiskové konference Agrární komory ČR její prezident Jan Doležal.

Podle něho jsou ostatní zemědělci sice plánují nadále chovat prasata, ale mnozí jsou rozhodnuti tuto činnost omezit. V příštím roce se jedná podle průzkumu o 43 procent podniků a do roku 2030 půjde o 22 procent dotázaných společností. Zachovat chovy prasat v současném rozsahu chce příští rok pouze čtvrtina podniků a do roku 2030 pětina. Naopak rozšiřovat chovy prasat se příští rok nechystá téměř nikdo, pouhé jedno procento oslovených chovatelů v příštím roce a 4 procenta do roku 2030.

Jan Doležal dále zdůraznil, že k razantnímu rozhodnutí, jako je omezení chovu prasat či jeho úplný konec, nutí české zemědělce, podle průzkumu, především dlouhodobě nízké výkupní ceny. Následují rostoucí vstupní náklady a stále omezenější možnosti odbytu. Někteří chovatelé dále v průzkumu zmiňovali jako důvod nedostatek pracovníků kvůli odchodu zaměstnanců do důchodu a nízkému zájmu nových pracovníků o tento obor či byrokracii, kterou v omezeném počtu lidí nezvládají.

Jan Doležal dále upozornil, že chovatelé prasat v průzkumu rovněž poukazovali na nerovné postavení českých zemědělců v rámci Evropské unie a nejasný výhled do budoucna, který představuje například Zelená dohoda pro Evropu. Podle ní mají zemědělci do roku 2030 razantně snížit emise z chovů prasat a dalších hospodářských zvířat, ale stále chybí plán, jak by toho měli dosáhnout nebo jak se na plnění těchto cílů budou podílet jednotlivé členské země EU. V této souvislosti také připomněl, že se hovoří zavedení systému značení potravin podle nutričních hodnot Nutri-score či zdanění červeného masa, kam patří právě vepřové.

Ke zhoršení ekonomických vyhlídek chovatelů prasat přispívá i to, že africký mor prasat se vyskytuje v Německu, v Polsku a na Slovensku a je tedy otázku času, kdy se dostane i do České republiky, dále uvedl Jan Doležal. To nejsou pro české chovatele prasat dobré vyhlídky, dodal.

Na tiskové konferenci, od člena předsednictva Svazu chovatelů prasat Petra Coufala, dále zaznělo, že situace chovatelů prasat je opravdu zoufalá, ať již jde o neutěšenou situaci v rámci ekonomiky chovu prasat či právě ono šíření afrického moru prasat. Načež se dále věnoval vysvětlení ekonomických souvislostí chovu prasat.

Podle Svazu chovatelů prasat, pokud jde o tzv. farmářské ceny, za které chovatelé prodávají prasata, jejich výše se od vstupu do Evropské unie, prakticky nezměnila. Podle posledních údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) z letošního října stála jatečná prasata 25 korun za kilogram živé váhy, což je dokonce o osm procent méně než před rokem. Do těchto cen téměř nemohou chovatelé promítnout vstupní náklady, které jim v posledních měsících raketově rostou, a prodělávají přibližně 800 až 1000 korun na každém praseti. Přičemž chovatelé prasat si, oproti loňsku, připlácejí za krmiva pro zvířata o 20 až 25 procent kvůli rostoucím cenám obilovin či olejnin, které jsou základní přísadou právě do krmných směsí. Ceny energií jim vzrostly o 5 až 40 procent v závislosti na konkrétním dodavateli a okamžiku fixace. Pohonné hmoty stojí průměrně o 35 procent více a mzdové náklady jim vzrostly o 4 až 6 procent. 

„Situace chovatelů prasat je nyní doslova alarmující. Každý podnik – v jakémkoliv oboru podnikání a zemědělství není výjimkou – se zavazuje, že bude hospodařit s péčí řádného hospodáře a bude vytvářet zisk. To znamená, že zemědělci nemohou chovy prasat dlouhodobě dotovat z vlastních peněz, jako se to děje nyní, aniž by ohrozili existenci celé firmy. Jejich možnosti, jak zvýšit výkupní ceny a promítnout do nich zvyšující se náklady, jsou bohužel omezené. Hlavní příčinou nízkých výkupních cen je levné a předotované vepřové maso z jiných částí Evropské unie, především ze Španělska, Německa nebo Polska, které pak v Česku prodávají obchodní řetězce,” uvedl Petr Coufal.

Zoufalou situaci potvrdil i Jiří Horák z podniku Farma Choťovice na Kolínsku. „Jsme střední podnik, který se vedle chovu prasat zabývá také chovem skotu a rostlinnou výrobou. Provozujeme ještě hotel s restaurací a wellness. Chov prasat je ale bohužel naší nejztrátovější činností a nedává ekonomicky smysl, abychom jej dotovali z našich ostatních aktivit. Chystáme se proto chov prasat omezit, a to už v příštím roce,” sdělil Jiří Horák ze zmíněného rodinného podniku, kde hospodaří už jedenáctá generace.

Podle zástupců Agrární komory ČR a Svazu chovatelů prasat někteří chovatelé se ještě pokoušejí chovy udržet, přičemž řada z nich v minulých letech investovala do rekonstrukce stájí a pořízení moderních technologií, a prodávají takzvaně ze dvora přímo lidem. Snahou o řešení je také to, že vznikají také projekty, jako například online tržiště vepřového masa, který jim v tom má pomoci a který nyní spouští platforma Naši zemědělci. Jeho cílem je propojit zemědělce se zákazníky přímo a umožnit tak zákazníkům objednat a koupit si české vepřové maso online a bez obchodní přirážky. „Čeští zákazníci si mohou objednat kvalitní české vepřové maso za výhodné ceny a nakoupit si přímo u chovatele. Stačí se podívat na mapu, vybrat si z několika desítek prodejen a výdejních míst podle vzdálenosti od domova a objednat si online. Pak už si jen vyzvednou české vepřové maso špičkové kvality a mohou se pustit do vaření,” přibližuje fungování online tržiště vepřového masa Jakub Žák z platformy Naši zemědělci. Mimochodem, Jakub ˇák v úvodu svého vystoupení také prohlásil že původně tuto platformu on line tržiště vymyslel pro prodej brambor. To celkem šlo, protože prodat pytel brambor je jednoduší. Ale, jak to bude s masem? Nicméně, Jakub Žák se do tohoto projektu rozšíření on line tržiště pustil a tím svým způsobem přispěl chovatelům prasat, aby alespoň část jejich produkce našla své uplatnění u spotřebitelů.

Podle prezidenta Agrární komory ČR Jana Doležala, jak je uvedeno v tiskové zprávě, se ve svízelné situaci se nacházejí také chovatelé prasat v zahraničí, kde rovněž vznikají podobné projekty a za řadou z nich stojí obchodní řetězce. „Například německý řetězec Aldi nedávno oznámil, že přechází ve své domovské zemi na prodej výhradně německého vepřového masa, a to v režimu 5D – tedy narozené, odchované, vykrmené, poražené, zpracované v Německu. Současně bude platit dodavatelům vyšší výkupní ceny až o dvacet procent, než jsou aktuální, aby tak podpořil německé chovatele prasat v kritické situaci, která na trhu s vepřovým masem v celé Evropě panuje. Vyzývám obchodní řetězce, které působí v Česku, aby se tímto přístupem inspirovaly a přispěly tak k záchraně českého vepřového. Byl bych nerad, kdybychom české tradiční pokrmy jako vepřo knedlo zelo museli do budoucna připravovat už jen z dovezeného masa ze zahraničí,” dodal Jan Doležal.

Tisková zpráva dále uvádí, že průzkum Agrární komory ČR byl zaměřený na budoucí záměry chovatelů prasat a probíhal od 2. do 9. prosince 2021. Zúčastnilo se ho 143 podniků, z nichž 27 se specializuje pouze na chov prasat a 116 se vedle chovu prasat věnuje dalším oborům zemědělské prvovýroby. 69 procent respondentů jsou střední podniky (26-500 zaměstnanců). Dále 16 procent tvoří malé podniky (11-25 zaměstnanců) a 8 procent mikro podniky (do 10 zaměstnanců). Zbytek je rozdělený mezi velké podniky (501 a více zaměstnanců) a OSVČ. Průzkumu se zúčastnili chovatelé napříč všemi kraji České republiky s výjimkou Prahy a Karlovarského kraje.