Tohle jsou poznatky jedné mladé maminky o tom, jak probíhá distanční výuka na některých českých školách. Snad na úvod: maminka má dvojčata (devítileté chlapce) ve třetí třídě na jedné pražské škole. Ta škola už po dvou týdnech od zahájení školního roku měla karanténu pro celou školu po dobu dvou týdnů.

Jako teorie distanční výuka vypadá moc pěkné, jako praxe je to peklo.

Minimální požadavky pro rodinu na to, aby to fungovalo podle reklamy, jsou tyto:

• počítač, webkamera, mikrofon
• stabilní připojení k internetu
• vyšší uživatelská znalost obsluhy počítače

Nejprve si musíte na počítači dle návodu ze školy instalovat Google učebnu, což vypadá velmi jednoduše, ale už vám nikdo neřekne, že nemáte-li poslední verzi Windows, nebude se to chovat tak, jak je popsáno. Nedej bože, abyste měli jinou verzi operačního systému, pak začínáte tápat, protože ihned po přihlášení dítěte to nejde podle plánu a vy hledáte a zkoušíte.

Pokud se podaří zalogovat dítě do třídy, myslíte si, že je vyhráno. Realita je ale jiná. Tak třeba:

Diktát – dítě si přehrává nějaký soubor na YouTube nebo jako mp4 (i když tam je zase problém s přehráním, protože většině dětí z naší třídy to přehrát vůbec nešlo). Vypracuje to do sešitu.

Čtení a přepis textu – pro menší děti je naprosto nevhodné číst na počítači text. Malé dítě si nedokáže na monitoru udržet linku, kde čte. To našim pedagogům asi uniklo, i když na to mají školy a mohli by to vědět. Nemluvě o tom, že malé dítě má ten text z monitoru přepisovat do sešitu. Naprosto neschůdné.

Řešení příkladů ve formátu PDF – PDF se dle návodu otevře v novém souboru Google, který ale opět nefunguje podle návodu, text je rozformátovaný, chybí tam znaménka, celé je to fakticky nepoužitelné, prostě k ničemu.

Paní učitelka nemá absolutně představu, jak to vyřešit a rodičům neumí s problémem poradit. Takže děti řeší ty příklady do sešitu.

Doplňovačky do dokumentu Word – na první pohled skoro geniální myšlenka – opravdu super. Děti ťukají slova na klávesnici, kde jim neustále musíte s něčím pomáhat, protože např. vypsat měkké souhlásky ď, ť, ň je pro ně nadlidský úkol.

Umí si někdo z těch pedagogických odborníků představit, jak devítileté dítě samostatně ovládá klávesnici? Určitě ne. V kolika letech začali tito odborníci samostatně psát na klávesnici? Vzpomenou si na to ještě?

Nakonec rodič musí text formátovat, protože řešení, které dopsalo dítě, musí být modré, učitel bude následně psát červeně.

Takže sedáte k počítači a formátujete doplněné texty na modro. Super práce.

Další maličkost: ta vypracovaná řešení, která se nedala řešit online, musíte zase nahrát zpět do systému Google učebna.

Návod ze školy sice existuje (ve stylu toho, který dostali rodiče pro přihlášení), ale tam není dostatečně vysvětleno, jak nahrát řešení, které je v papírové formě. A učitelé to, jak se ukázalo, také neví. Takže zkoušíte a paní učitelce se stále něco nelíbí, ale poradit vám neumí.

Nejlepší řešení je to, že dítě to vypracuje do sešitu, rodič to vyfotí na svůj chytrý telefon, ten připojí k počítači, v Google učebně stáhne fotku vypracování a toto odešle učiteli.

Jenomže pozor, nesmí to odeslat na účet učitele, protože to přijde učiteli na školní e-mail a s tím není spokojen, musí to sdílet, protože to se mu zobrazí někde jinde a teprve potom je to v pořádku.

Výsledek po týdnu na distanční výuce je takový, že jako PR do médií o připravenosti MŠMT je to možná dobré, ale realita pro rodiče šílená.

V našem případě to bylo tak, že naše dvě děti musely mít dva počítače, jinak by to znamenalo, že by jeden musel školu plnit dopoledne a druhý odpoledne, protože spousta úkolů byla k řešení online a dvě děti to nemohou dělat spolu. Nehledě na to, že množství zadaných úkolů neodpovídalo tomu, co děti proberou ve škole za stejné období, ale bylo toho neúměrně více. Zároveň je nutná neustálá přítomnost rodiče, protože něco nejde, dítě kliklo vedle, neví, jak se napíše nějaké písmeno na klávesnici, jak se něco smaže atd.

U dětí na prvním stupni, které by u toho měly být doma samy, bez dozoru rodiče, je to naprosto neproveditelné. Přemýšlel o tom vůbec ten, kdo takové řešení navrhl? Určitě ne. Bez účasti rodiče, je taková výuka nemožná.

Jenomže ten rodič musí také pracovat na home office, páni pedagogové!

A zároveň pro spoustu rodičů může být problém i samotná uživatelská znalost PC procesů.

A takto funguje naše školství. Asi i páni ministři a další mají pocit, že když někdo pracuje na home office, tak že se doma dloube v nose. Moji práci (a zabere mně poctivě osm hodin) za mě nikdo neudělá.

A já zatím stejně jako mnoho jiných matek musíme dělat, co učitelé nezvládají, protože tíhu výuky přenáší na rodiče. Jen se občas dočtu, že právě učitelé musejí dostat svých průměrných 45 000 Kč. Za co? Za tuto distanční výuku?

Mimochodem, co dělají při karanténě kuchařky ve školní jídelně? Co kdyby tam vařily, abychom si do školy mohli dojít pro obědy pro naše děti a neměli jsme ještě starost s tím, co jim uvaříme.

Co dělali posledního půl roku od vypuknutí epidemie ministerští úředníci? Vymýšleli taková řešení, která bez rodičů nemohou fungovat? Na rozdíl od nich, nikdo z nás rodičů nemá definitivu jako oni – zaměstnaní ve státní službě.

A proto když potkávám stejné mámy, jako jsem já, první slova jsou: „Jen aby nám nezavřeli školu!“ Je to pro nás noční můra. Taky proto, že my (zaměstnaní v soukromém sektoru) nemáme vůbec žádnou jistotu, zda budeme mít práci i nadále. Naši učitelé ji mají, možná právě proto to tak vypadá.

A úplně na závěr: co kdyby taky někdy vystoupil premiér nebo snad i ministr školství a poděkoval rodičům, že pomáhají s výukou a řekl, že si jich za to moc váží. Když už pro ně nemůže nic jiného udělat a možná i s omluvou, že ne vždy to funguje. Za těch pár slov by to asi stálo, ne?

Distanční výuka v praxi aneb Panu ministru školství s láskou