Šedesátá léta 20. století se často označují za „zlatá“.  Přes všechny potíže si mohli lidé myslet, že poměry se zlepšují, že do toho, co se děje, mohou mluvit a že se jim občas podaří také něco prosadit. Tento vývoj vyvrcholil v roce 1968 a po pár měsících skončil. Kdo to ale zažil, nezapomněl.

Na „obrodný proces“, zahájený lednovým plénem ÚV KSČ a spojený se jménem Alexandra Dubčeka, vrcholné odborové orgány zpočátku nereagovaly. V základních organizacích a ve svazech se ale ozývaly nespokojené hlasy. Svědčí o tom třeba i titulky, které se začaly objevovat v odborářském deníku Práce: Žádáme jasné stanovisko – Co není v pořádku s demokracií odborů – Vrátit odborům vlastní tvář – Naučme se myslet samostatně – V sázce je důvěra lidí – Na kejvání odbory nepotřebujeme!

Situace se změnila až na plenární schůzi Ústřední rady odborů (ÚRO) 21. – 22. března 1968. Pod náporem kritiky, týkající se direktivních metod, přílišné centralizace apod., odstoupil dosavadní předseda Miroslav Pastyřík a jeho spolupracovníci. Novým předsedou byl zvolen Karel Poláček, do té doby místopředseda ÚRO a předseda odborového svazu kováků. V následujících dnech a měsících probíhala na všech úrovních a za vydatné účasti odborového tisku diskuse o postavení a úloze odborů v nových podmínkách. Diskutující odmítali závislost na KSČ, zapojování odborů do výrobních úkolů a požadovali naopak, aby se odbory zaměřily především na obhajobu zájmů pracujících. S vizemi Šikovy ekonomické reformy odboráři v zásadě souhlasili a podporovali snahy o přizpůsobení hospodaření zásadám tržní ekonomiky, zároveň si však uvědomovali, že nové ekonomické podmínky přinesou nové problémy. V této souvislosti se pak nezbytně začalo uvažovat o starších, pozapomenutých způsobech odborové práce, např. o stávkách. Tuto první etapu ukončil Nástin programu ROH, projednaný celostátní poradou základních organizací ROH 19. – 20. června 1968.

Karel Poláček, předseda ÚRO

Dobové vtipy otištěné v deníku Práce v příloze článku: