Jan Czudek: Požadavky na kvalitu oceli jsou dnes extrémní

Roboty si razí cestu i do ocelářských provozů. Třinecké železárny je nasazují jak v mateřské ocelárně, tak i v dceřiných závodech. Kromě fyzických robotů jim pomáhají i ty softwarové. „Používáme je na plánování výroby. Díky nim teď můžeme zákazníkovi zaručit, že objednanou ocel dostane na 99 procent včas,“ říká Jan Czudek, generální ředitel Třineckých železáren a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Ekonomický růst začíná zpomalovat v Evropě i v Česku. Projevuje se to už i na trhu s ocelářskými výrobky?

Ve druhé polovině loňského roku začal trh trochu chladnout. Letos je to vidět více, i když nejde o nic dramatického. Zejména se to týká automobilového průmyslu, kdy už v loňském roce jsme cítili problémy s homologací některých motorů u některých automobilek. Poptávka výrobců aut po tyčové oceli je o 10 až 15 procent nižší než loni. Dnes se diskutuje o tom, jaký podíl aut v budoucnu budou elektromobily, kolik budou tvořit hybridy, auta na stlačený zemní plyn nebo na vodík. Každá z těchto kategorií přitom bude mít různý dopad na spotřebu oceli.

Automobilky pro ně budou potřebovat jiné druhy oceli?

Obecný směr je posun poptávky k vysokopevnostním ocelím, které při zachování všech vlastností snižují hmotnost auta. V případě elektroaut bude ale potřeba méně oceli, protože nemají převodovku. U hybridů je naopak spotřeba oceli větší. Auta na plyn budou potřebovat zhruba stejně oceli, jako vozy na benzín a naftu.

Czudek Jan

Chtějí automobilky už teď po vás vývoj nových typů oceli nebo mají nové požadavky?

Zvyšují nároky na oceli, které se pak zpracovávají v kovárnách, nebo z nichž se vyrábějí šrouby pro automobily. Požadavky na kvality povrchů nebo ovalitu, což znamená, že po celé délce musí mít tyč přesný kruhový průměr, jsou extrémní. To je trend, na který se snažíme reagovat plánováním investic.

Do jakých technologií budete muset investovat?

Počítáme s tím, že budeme muset časem zmodernizovat naši kontijemnou trať, která vyrábí tyčovou ocel, abychom dosáhli požadovaných parametrů.

Musíte pracovat také na zlepšování strukturálních vlastností oceli?

Zvyšují se požadavky na mikročistotu nebo na odstranění takzvané řádkovitosti. To je specifická vlastnost materiálu, která vyplývá ze způsobu válcování. Ocel se dnes stále více válcuje při nízkých teplotách. To vyžaduje velmi kvalitní vnitřní strukturu oceli. Pro takové zpracování oceli ve větším měřítku budeme muset rekonstruovat válcovnu. Abychom mohli válcovat za nízkých teplot, potřebujeme mnohem robustnější stroje, které takové namáhání vydrží.

Jak se vyvíjí spotřeba oceli v dalších oblastech, jako je strojírenství a stavebnictví?

Ve strojírenství větší poklesy poptávky nevidíme. Ve stavebnictví vidíme určité ochlazení poptávky po oceli do předpjatých betonů. Ale celkově je na trhu spíše nálada: „Pojďme snižovat ceny.“ Tomu ale neodpovídá ani trochu vývoj cen vstupů. Celosvětově je stále cítit poptávka po oceli, tudíž neklesá spotřeba železné rudy a její ceny rostou. Stejné je to s uhlím.

Ode dna v roce 2015 se ceny oceli výrazně zvedly. Je to dáno jen rostoucími náklady na výrobu, nebo rostou i marže?

Marže v loňském roce byly úměrné náročnosti tohoto odvětví. Letos klesají.

V ČESKU BY SE UŽIVIL NOVÝ OCELÁŘSKÝ ZÁVOD

Do Česka se loni dovezlo rekordní množství oceli. Dovoz činil 7,5 milionů tun, vyvezlo se 5 milionů tun. Je takový poměr v pořádku?

Vysoký dovoz ukazuje, že nedokážeme využít velkou příležitost, kterou máme. Ještě je třeba vysvětlit, co přesně ta čísla znamenají. Loni se v Česku vyrobilo pět milionů tun oceli a skoro stejné množství se vyvezlo. Což by mohlo vést k domněnce, že se v Česku nic z domácí produkce nespotřebuje. To ale není pravda, protože třeba Třinecké železárny v Česku prodají třetinu produkce. ArcelorMittal tady prodá dvě třetiny produkce. Dohromady jsou to dva miliony tun. Do exportu i importu se počítají i některé výrobky, které se v Česku jen přepracovaly a pak se zase vyvezly. Ale z těch čísel se dá vyčíst, že bychom tady byli schopni vyrábět o 2 miliony tun oceli více, která by šla jen k českým odběratelům.

Je příčina takového schodku ve struktuře domácí výroby a spotřeby?

Ano, z velké části. Například kvalitní autoplechy se u nás vůbec nedělají. Čím více karosérií se u nás vyrobí, tím více oceli se musí dovézt. Ale část je materiál, který by se dal nahradit domácím. Paradoxně největší dovozce do Česka je Německo. Dost oceli se vozí i z Polska, Běloruska a Ukrajiny. Z východu pochází hlavně betonářské oceli.

Dávalo by smysl postavit v Česku závod na výrobu automobilových plechů?

Když si spočítáme, kolik plechů potřebuje Škoda Auto, Hyundai, TPCA v Kolíně a můžeme přidat i slovenské automobilky, tak by takový závod byl velmi zajímavý. Šlo by ale o velkou investici a nejistota celého byznysu, kterou způsobuje Evropský parlament, je tak velká, že se nad ní člověk ani nezamýšlí.

Kvůli nákladům na vypouštění oxidu uhličitého?

Kvůli CO2, cenám energií, to jsou dva klíčové parametry. Pak jde také o dostupnost lidských zdrojů. Třinecké železárny pořád mají platnou nabídku od německého partnera, že kdybychom postavili válcovací linku na půl milionu tun, tak by nám celou kapacitu koupil.

Ani takový příslib vás k investici nepřesvědčí?

Mít pro něco jen jednoho zákazníka, je největší riziko, jaké může v byznyse být.

POUŽÍVÁME FYZICKÉ I SOFTWAROVÉ ROBOTY

Třinecké železárny dlouhodobě investují do digitalizace a automatizace výroby. Na čem tyto investice závisí?

Je třeba se dívat dopředu. Chceme, aby firma byla pro mladé lidi atraktivní. Vývoj jednoznačně ukazuje, že lidí, kteří půjdou pracovat do těžkého průmyslu, ubývá. Představy o pracovním prostředí a podmínkách jsou zcela odlišné od minulosti. To je jeden z klíčových faktorů, proč musíme investovat do automatizace a nahrazovat lidskou práci v co největší míře stroji.

Do jakých oblastí v poslední době roboty nasazujete?

V dubnu jsme odsouhlasili na slévárně nové roboty pro cídírnu, to znamená pro finální opracování odlitků. Při investici 30 milionů korun ušetří práci třinácti zaměstnanců, což představuje zajímavou návratnost. Principiálně hledáme na jakémkoliv provoze ekonomicky výhodný projekt. Jsou ale pracoviště, kde se roboti uplatní jen těžko. Třeba na aglomeraci, kde jsou opravdu jedny z nejtěžších pracovních podmínek. Ale automatizace tohoto procesu je hodně složitá. Je tam taková spousta různých činností, které jeden člověk musí udělat, že je jedním nebo dvěma roboty nenahradíte.

Kde to naopak jde snadno?

Nejvíce se to daří na linkách, které se podobají pracovním rytmem automobilkám. Jsou tam opakované činnosti, které lze robotem vyřešit. Třeba v naší řetězárně v České Vsi je to podávání odřezků z palet do stroje pro výrobu řetězových článků. Nebo ukládání řetězů do smyček, které jdou do expedice. Hodně robotů instalujeme v HŽP v Prostějově, kde předávají materiál z jednoho výrobního agregátu na druhý. Podobné je to ve firmě Kovárna Viva ve Zlíně, kde nasazujeme roboty jako na běžícím páse. Přímo v Třineckých železárnách máme třeba robota pro vstřelování takzvaných šípů do odpichového otvoru konvertorové ocelárny, aby se zabránilo výtoku strusky do pánve.

Pracujete kromě robotů také s automatizací na základě dat z provozu?

To je pro nás úplná samozřejmost. Týká se třeba plánovacího systému. Dříve výrobu plánovaly štáby plánovačů, aby se celý složitý výrobní proces připravil. Dnes jich máme mnohem méně. Celý rozvrhový systém dělají softwarové roboty. Letos jsme přešli na novou verzi.

V čem konkrétně softwarové roboty pomáhají?

Jsou mnohem výkonnější než lidé. Musí vzít v úvahu spoustu parametrů, třeba o jednotlivých strojích. Tavba na konvertoru musí mít 180 tun, ale zákazníka to nezajímá. On chce tunu, tři tuny, nebo pět tun. Vy máte ale 180 tun oceli na konvertoru. A ideální je, abyste na kontilití zpracovali alespoň tři tavby jedné značky oceli. Pak ocel pokračuje na válcování a další zpracování. Zákazník požaduje přesný objem. Musíte vše sladit tak, abyste měl využité kapacity na strojích, kde se vystřídá spousta značek oceli, tak, aby výroby na sebe plynule navazovaly.

Díky softwarovým robotům zvyšujete míru využití výrobních kapacit?

Přesně tak. Velký přínos je také v tom, že vás systém nepustí do přijetí zakázky, kterou nemůžete v konkrétním termínu dodat. Systém nám také umožňuje, abychom dodrželi termín, který zákazníkovi slíbíme. To nás od konkurence odlišuje. Když zákazníkovi zboží dodáváte v dohodnutém termínu, on ví, že mu stačí mnohem méně skladových zásob, protože má od vás vysokou jistotu, že vše dostává včas.

To by bez robotů nebylo možné?

Vůbec by to nepřicházelo v úvahu. Díky první verzi software jsme zvýšili včasnost dodávek o více než pět procentních bodů. Jestli jsme měli přesnost 93 procent, tak po zavedení systému jsme se dostali na 98 procent včasných dodávek. Teď se posuneme díky aktualizaci na 99 procent.

Můžete si za takovou spolehlivost říct o vyšší cenu?

Cenu vám nikdo nepřiplatí. Ale máte větší šanci, že v horších dobách zákazníci neutečou k někomu, kdo jim nabídne nižší cenu, ale také větší nejistotu, jestli zboží vůbec dostanou.

Jan Stuchlík
kategorie Z členské základny