Vážené dámy, vážení pánové,
je mi ctí, že zde před vámi po roce mohu opět vystoupit na Dnech NATO v Ostravě a Dnech Vzdušných sil Armády České republiky. Od roku 2001 prošla celá akce značným vývojem a z regionální prezentace naší armády, policie a záchranářů se stala největší letecko-armádně-bezpečnostní přehlídka v Evropě.
Organizátoři měli připravené velké překvapení, což měl být společný seskok tří desítek českých, slovenských a izraelských vojáků z transportního letounu CASA, ale bohužel ten seskok se kvůli počasí neuskuteční a doufejme, že příští rok to vyjde. Mělo jít o první seskok izraelských výsadkářů na našem území od vzniku České republiky.
Symbolický význam dnešní události má hluboké historické souvislosti. Navazujeme na spolupráci z roku 1948, kdy tehdejší Československo nově vzniklému Státu Izrael poskytovalo materiální pomoc a dobře víte, že Česká republika je ze všech evropských států nejbližším spojencem Izraele.
Teď mi ale dovolte vrátit se k Severoatlantické alianci jako takové. Letošní 20. ročník Dnů NATO se odehrává ve stínu odchodu aliančních sil z Afghánistánu. V prvé řadě bych ještě jednou chtěl vyzdvihnout práci českých vojáků, pilotů a diplomatů, díky nimž proběhla evakuace našich lidí i jejich spolupracovníků v extrémně složitých a neustále se měnících podmínkách na jedničku. Z Afghánistánu jsme včas dostali všechny, které jsme ven dostat chtěli. Ostatní spojenci tak úspěšní nebyli.
Musíme si přiznat, že rychlost, s jakou se rozsypala afghánská vláda a s jakou afghánská armáda složila zbraně, zaskočila všechny z nás. Ukazuje se, jak málo jsme Afghánistánu rozuměli.
Už jsem řekl, že nynější odchod z Afghánistánu byla chyba, a na tom si trvám. Myslím, že v posledních letech jsme přesvědčovali hlavně sami sebe, že afghánská vláda a armáda odolá náporu Tálibánu. Mám za to, že v této situaci jsme v Afghánistánu měli zůstat a že jsme neměli dopustit návrat vlády Tálibánu. V dlouhodobém horizontu toho, myslím, budeme litovat. Ačkoli se Tálibán na veřejnosti snaží ukazovat přívětivější tvář, nevěřím tomu, že se nějak zásadně změnil, což potvrzují zprávy, které z Afghánistánu prosakují. Odmítám, že by Česká republika uznala vládu Tálibánu a navázala s ním oficiální diplomatické styky.
Odchod z Afghánistánu by měl vést k širší diskusi uvnitř Severoatlantické aliance. NATO si musí více ujasnit, na co se má do budoucna soustředit. Hlavním smyslem Aliance je samozřejmě teritoriální obrana území členských zemí, aktuálně je tak chápána především ochrana východního křídla NATO. Tato ochrana ale vyžaduje jiné technické priority než soustředění se na expedice a budování infrastruktury a demokracie ve vzdálených a kulturně odlišných zemích.
Pokud jde o boj proti terorismu, mám za to, že by se v něm mělo samozřejmě pokračovat. Afghánská zkušenost ale ukázala, že snaha vycvičit a vyzbrojit armádu země, se kterou toho nemáme moc politicky, společensky a kulturně společného, a doufat, že bude bojovat s nepřítelem místo nás, není správná cesta. Osobně si myslím, že bychom měli volit jinou taktiku. NATO by mělo začít mnohem aktivněji zasahovat proti všem, kdo poskytují zázemí mezinárodnímu terorismu. Přednost by měla mít cílená likvidace těchto ohnisek za pomoci krátkých, cílených a chirurgicky přesných úderů. Myslím, že dlouhodobým operacím, jako byl Afghánistán, odzvonilo.
Ačkoli afghánská mise nedopadla tak, jak jsme si představovali, přeci jen byla pro českou armádu užitečná. Naše vojáky zocelila v bezpočtu bojových akcí, 11 500 českých vojáků získalo zkušenosti přímo v terénu a aliančním spojencům jsme dokázali, že Česká republika je důležitou součástí NATO. Naši spojenci si také mohli na vlastní kůži ověřit, co už dlouhá léta vědí čeští občané – že na naše vojáky je vždy spolehnutí. Není divu, že se v České republice naše armáda těší rekordní důvěře.
Česká armáda a její transformace byla vždy prioritou mé vlády. Jsme první vláda, která ve velkém zahájila technickou modernizaci armády, do té doby většinou odkázané na zastaralé sovětské stroje a zbraně. Nakoupili jsme nové obrněné transportéry, radiolokátory, vrtulníky i tisíce nových útočných pušek a pistolí. Investujeme ve velkém a zároveň podporujeme český zbrojní průmysl. V příštím volebním bychom chtěli dosáhnout armádních výdajů ve výši dvě procenta HDP, abychom splnili náš alianční závazek.
Závěrem bych chtěl říct, že při obraně se nemůžeme spoléhat jen na spojence, ale hlavně sami na sebe. Musíme v mladých generacích pěstovat odvahu a zdravé vlastenectví. Uvědomění a osvojení si hodnot a vědomí toho, že naše svoboda a bezpečnost nejsou nic samozřejmého a musíme za ně vždy být připraveni bojovat.
Děkuji za pozornost.
Andrej Babiš, předseda vlády