V květnu po 12 letech skončí éra Jaroslava Hanáka v roli prezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR. Jeho nástupce převezme Svaz v mimořádně těžké době. „Pro nového prezidenta, představenstvo i sekretariát to bude nesmírně těžké. Chci ale věřit, že tuto složitou dobu společně zvládnou,“ říká Jaroslav Hanák v rozhovoru pro časopis Spektrum, který je zároveň jedním z jeho posledních rozhovorů v čele SP ČR.
Máte za sebou 20 let v představenstvu a 12 let jako prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR. Pamatujete si, kdy jste do kontaktu se Svazem přišel poprvé?
Bylo to v roce 1994, kdy jsem s prezidentem Svazu dopravy Otou Slavíkem přišel skromně na valnou hromadu Svazu průmyslu mezi velké průmyslníky. Já, malý dopravce, přišel mezi mohutné a úspěšné giganty českého průmyslu, a v kachlíkárně Dopravního podniku jsme se je snažili přesvědčit, že by bylo správné, kdyby se průmysl a doprava spojily v jednu velkou podnikatelskou sílu, protože spolu souvisí. Doprava je totiž na začátku i na konci průmyslového procesu. Nejprve naváží materiál a suroviny potřebné k výrobě a poté pomáhá exportovat výsledné produkty do celého světa. Spojení tedy bylo logické. Když si na to ale vzpomínám, tak to bylo nesmírně náročné. Čelili jsme s Otou Slavíkem nepříjemným otázkám, jako například, jestli vůbec budeme mít na zaplacení členského příspěvku. Nakonec se ale hlasovalo a většina byla pro. Hodně tomu tenkrát pomohl tehdejší prezident Svazu Štěpán Popovič, který pochopil provázání mezi průmyslem a dopravou a věděl, že je potřeba Svaz posílit. No a pak, protože jsem neodbytný člověk, který když něco dělá, má to dokonalé, tak jsem požádal i o změnu názvu, což už pro některé představitele Svazu bylo na infarkt. Ale nakonec i tohle překvapivě prošlo a od té doby funguje Svaz průmyslu a dopravy České republiky.
V jeho čele jste od roku 2011, jste tak nejdéle sloužící prezident Svazu v jeho novodobé historii. Čím jste dokázal členské firmy a svazy přesvědčit, aby si vás opakovaně zvolili prezidentem?
Těžko říct. Asi svým nezvyklým stylem vystupování, chováním a razantností. Ono se nikomu nechce udělat si nepřátele mezi politiky nebo odboráři. No a Hanák s tou svou povahou asi vyhovoval, protože nikdy jsem snad žádného protikandidáta neměl. Je to samozřejmě v uvozovkách řečeno, ale nějak takhle to asi bylo.
Co hlavního se podle vás za dobu, kdy jste v čele svazu, podařilo?
Asi nejvíce hrdý jsem na tom, že Svaz udržel svoje postavení a stabilizoval se. Svědčí o tom i to, že za těch 12 let jsou kolem mě víceméně stále stejní viceprezidenti. Za celou tu dobu se navíc Svaz omlazoval a hlavně se stabilizoval sekretariát, který je dnes na špičkové odborné úrovni. Z toho mám opravdu velkou radost a přeju novému prezidentovi, aby si aparát lidí udržel a ještě ho posílil.
Je naopak něco, co se pod vaším vedením nepodařilo dotáhnout do konce?
Nepodařila se nám dotáhnout řada věcí na legislativní úrovni. Určitě ale nemám radost z poklesu zájmu o technická vzdělání a učňovské školství. I když jsme před několika lety měli krásný rok průmyslu a technického vzdělávání, kdy jsme po celé zemi ukazovali, že průmysl není jenom špinavá práce, ale že jsou to moderní, automatizované, nádherné firmy, tak pochopení politické reprezentace jsme nenašli. Hlavní vina je v tom, že za celou dobu mého prezidentování se během 11 let vystřídalo 11 ministrů školství. Když to zprůměrujeme, tak v podstatě ani jeden školní rok nezahájil a neukončil ten samý ministr. To je otřesné. Je to i chyba premiérů, že tuhle oblast podceňovali a neuměli najít správného odborníka, který by školství opravdu táhl. Nastavení nějaké změny strategie ve školství je přitom úkol možná na 20 let. A my jsme tuto šanci zatím nevyužili. Bohužel nemáme kvalitní technické a učňovské školství, výuka jako taková také pořád není tak flexibilní, jak bychom si přáli. Děti musíme více vést k tomu, aby uměly pracovat v kolektivu, jako se to učí na anglosaských školách. Týmové projekty, úkoly, společná práce, flexibilita, jazykové znalosti. Bez toho se v moderním světě neobejdou. Systém našeho školství je ale zkostnatělý a potřebám jednadvacátého století neodpovídá.
V jakém stavu předáváte Svaz průmyslu svému nástupci?
Myslím, že jsme respektovaná instituce. Máme své postavení v tripartitě, silnou pozici směrem k vládě i odborům. Naši viceprezidenti jsou zapojeni i v evropských strukturách. Máme podle mě personálně velmi dobře obsazené představenstvo, což doufám, bude platit i pro to nové. A hlavně sekretariát, tedy výkonný aparát Svazu, je podle mého názoru momentálně asi nejlepší v historii. Ale to není moje zásluha, to je práce všech, co se na tom podíleli. Takže bych řekl, že předávám Svaz stabilizovaný, v dobré kondici, ale v těžké době.
Jak složité to váš následovník ve funkci bude mít?
Nový prezident bude Svaz přebírat v době, kdy je nejhorší situace v oblasti veřejných financí. Není ještě definitivně dořešená energetická krize a nebude jasno, jak se bude hýbat křivka inflace. Pro nového prezidenta, ale i představenstvo a sekretariát, to bude nesmírně těžké. Všechno budou muset směřovat k tomu, aby věděli, kam přesně mají Svaz i samotný průmysl vést, jak zajistit co největší předvídatelnost a jak udělat tu potřebnou reformu ekonomiky na vyšší přidanou hodnotu. Chci věřit, že to společně zvládnou.
Velkou zkouškou pro Svaz bylo loňské předsednictví v Radě EU. Jak jsme v ní obstáli?
Podle mě velmi dobře. To, co jsme předvedli při předsednictví v Radě EU, byla profesionální práce. Kromě sekretariátu na tom má velký podíl i vedoucí naší bruselské kanceláře, která odvádí skvělou práci. Myslím si, že klíčoví lidé z Evropské komise i Evropského parlamentu nás dneska znají, a to je výborná zpráva pro nás jako Českou republiku, tak pro Svaz.
Už 20 let se účastníte jednání tripartity, od roku 2011 jste jejím místopředsedou. Jak se za tu dobu jednání sociálních partnerů proměnila?
V počátcích, což bylo převážně období pravicových vlád, především tedy v době Klausovy, Topolánkovy nebo Nečasovy vlády, premiéři a ministři sociální dialog nebrali tak vážně. Hodně se změnilo, a může si o něm každý myslet, co chce, když byl premiérem Bohuslav Sobotka. Ten si nás poslechl a uznal naše právo na to, že v sociálním dialogu musíme mít stejně rovné slovo, jako má vláda, a musíme mít šanci projednávat témata nejenom sociální, ale i ekonomická. Čili od startu Sobotkovy vlády jsme my i zástupci odborů mohli přinášet témata. Rozšířila se také práce expertních nebo pracovních týmů, do jednání tripartity se zavedl pořádek a pravidelnost. Opakovaly se také některé pravidelné klíčové body, jako třeba výstavba dopravní infrastruktury, čerpání evropských fondů a další. Takže v tom začal být řád a ten se až do dnešních dnů až na drobnosti dodržuje. Že to takhle běží, považuju za vůbec největší úspěch celé tripartity.
Jak moc je sociální dialog pro chod naší společnosti a ekonomiky důležitý?
Já považuju sociální dialog a sociální smír za klíčovou věc. Protože klid ve společnosti, klid na práci majitelů firem, manažerů i zaměstnanců je strašně důležitý. Zažil jsem drtivou manifestaci žlutých vest na Champs Elysées, když jsem ve Francii přebíral nějaké ocenění. Byl jsem ubytován v hotelu kousek od Champs Elysées. Když jsem v televizi tu demonstraci viděl, tak já, zvědavý Hanák, jsem si říkal, že se tam půjdu podívat. No, a když jsem viděl ty hrůzy, co se tam děly, tak jsem měl ve svém věku co dělat, abych utekl a stihl se schovat v hotelu, aby se mi něco nestalo. Takovou situaci bych rozhodně nikomu nepřál a nechtěl bych se dožít toho, abychom ji zažili i v naší zemi. I když jsem si vědom složitostí a těžkostí doby, které u některých skupin můžou vést k radikalismu, tak doufám, že takový národ nejsme.
V posledních třech letech ovšem napětí ve společnosti roste. Jak těžké bude udržet sociální smír do budoucna?
Záleží, kdo bude ve vedení země, kdo bude reprezentovat podnikatele a odbory. Jestli udržíme pravidla slušnosti a budeme se chtít domluvit, tak to bude dobré. Přál bych si to, má to ovšem několik ale. Podívejme se třeba na Covid. To byla těžká doba, kterou do té chvíle nikdo nepoznal. Celosvětová pandemie, kterou naše vláda v počátku nezvládala dobře. Důkazem je i počet mrtvých na 100 000 obyvatel, z čehož nemůže mít nikdo radost. Ale i v té nejkritičtější době, kdy odbory a hlavně sociální demokracie měly jiný názor na vývoj epidemie a chtěly lockdown na Velikonoce, jsme jako zaměstnavatelé šli za ministrem průmyslu a premiérem a vysvětlili jim, že by to nebylo rozumné. Zničilo by nám to odběratelsko-dodavatelské vztahy. Ukázala se při tom jedna věc, síla vztahu vedení firem a zaměstnanců, když jsme nabídli premiérovi, že zajistíme povinné testování celé naší ekonomice. Byla to opravdu velká odvaha, protože reakce lidí jsme nemuseli dobře odhadnout. Ale kdo z nás byl přímo ve firmách, promluvil se zaměstnanci a vysvětlil jim, že je lepší nosit roušky a testovat se pravidelně každý týden, než kvůli přibývajícím nakaženým zavřít fabriku a přijít o práci. Díky tomu jsme to vlastně skvěle zvládli. Zároveň to byl spolu s očkováním klíčový moment, který pomohl pandemii zklidnit. A právě na tomto příkladu ukazuju, že síla umění dohodnout se, jít mezi lidi a říct jim pravdu, co je bílé a co černé, je neuvěřitelně důležitá. Na to by všichni měli myslet.
Byla tato hrozba úplného lockdownu na Velikonoce před dvěma lety tím nejkritičtějším okamžikem sociálního dialogu, co pamatujete?
Byl to velmi těžký moment. Protože Josef Středula s odboráři a sociální demokracií prosazovali lockdown opravdu důrazně. Měli za sebou i část zdravotnických odborníků. Takže my jsme najednou na lodi byli sami. Nakonec se nám tedy podařilo vládu přesvědčit. Bylo to hodně těžké a vypjaté, jednalo se celý víkend, i v noci. Takže to byla jedna z nejvypjatějších situací. Podobná byla celá ta doba, když začala válka na Ukrajině a začaly najednou dramaticky růst ceny elektřiny, plynu i pohonných hmot. To byl takový druhý nejtěžší okamžik v posledním období. Najednou se ve společnosti říkalo, že v zimě budeme mrznout, nebudeme mít čím topit. Národ se ale zase dokázal semknout, lidé i firmy začaly šetřit, za což jim patří obrovský dík.
Jak těžké je vyjednávat a najít shodu společně s odbory?
Je potřeba rozlišit, že jiné jednání je na firemní úrovni, kde odboráři jako zástupci zaměstnanců přímo pracují a ví, co je možné a co ne. Tam je dohoda a chuť domluvit se vždy mimořádná. Protože obě strany chtějí, aby firma fungovala. Oproti tomu na vrcholové úrovni jsme schopni se s odborovými centrálami domluvit na některých věcech, které jsou ve prospěch země, jako je hospodářská politika, surovinová či energetická politika, podpora exportu a všechno, co s tím souvisí. Přijde-li na vyjednávání o minimální mzdě, tak samozřejmě obě strany donekonečna říkají svoje stanovisko a nikdy, a to se musím přiznat, že i třeba mojí vinou, jsme se s odbory na minimální mzdě nedomluvili. Pouze jednou jsme se dokázali domluvit na valorizačním mechanismu, ale jedna z odborových centrál před podpisem nakonec cukla. Myslím, že pro budoucí zástupce podnikatelské sféry bude vyjednávání o minimální mzdě s odbory asi jeden z nejtěžších oříšků, co je čeká.
Vy jste i dlouholetým členem krajské tripartity v Olomouckém kraji. Jak se liší jednání tripartity v regionu od těch na celostátní úrovni?
Je tam obrovský zájem všech stran o daný region. Zástupci kraje od nás podnikatelů a také od zástupců odborů slyší, v jakém stavu jsou firmy, co by se mělo udělat pro jejich podporu, ať už to je třeba učňovské školství, stav dopravní infrastruktury a řada dalších věcí. Takže velká výhoda krajských tripartit je, že jsou výrazně konkrétnější. Jednání jsou přímo o té oblasti, kde člověk žije a podniká, takže k tomu má výrazně bližší vztah a ještě enormnější zájem, aby se s ostatními stranami dohodl a vše fungovalo.
Jako prezident jste do zahraničí vedl desítky podnikatelských misí v doprovodu našich ústavních činitelů. Které považujete za nejúspěšnější?
Za strašně důležité považuji mise mířící do neprobádaných oblastí, o kterých jsme jako podnikatelské svazy říkaly, že by se měly navštívit. To byla zejména jihovýchodní Asie, bývalé země SNS nebo Afrika, která je až do dnešních dnů vládními představiteli pořád nedoceněná. Rád jsem jezdil i na mise, kde se třeba konala světová výstava Expo. Tam bylo vždy dobré, že tam byl představitel státu a vedle něj my, zástupci českého byznysu a české firmy, které se mohly pochlubit českým stánkem při jeho otevření. Vždy jsem u toho byl hrdý na Českou republiku a naše podnikatele.
Na co v souvislosti s podnikatelskými misemi nejraději vzpomínáte?
Třeba na to, jak někteří politici mně jako šéfa delegace plus někoho, koho jsem doporučil, že má šanci na větší obchod, brali i za politickou reprezentací dané země. To bylo vždy ohromně důležité a osobně jsem měl velkou radost, když jsem mohl místnímu ministrovi předat brožurku s našimi podnikateli a říct mu, co s sebou máme za výjimečné firmy a z jakých odvětví. Rád vzpomínám také na samotné podnikatele, kteří se misí účastní. Za desítky cest, co jsem absolvoval, se mnozí jejich účastníci opakovali a naopak někteří další přibývali. Třeba nedávné cesty do Vietnamu a Malajsie se zúčastnila řada mladých a úspěšných podnikatelů. Během mise se vzájemně poznali, seznámili se i s členy delegace a vznikla mezi nimi řada přátelství. Z toho mám obrovskou radost. Protože nejen z byznysu uzavřeného na misi, ale i ze vzájemné spolupráce mezi sebou doma potom firmy můžou těžit.
Jsme jako Češi dobrými podnikateli?
Tradici podnikání máme skvělou. Ať už z dob první republiky nebo Rakouska-Uherska, kdy tu byl Baťa, Sodomka nebo třeba Klement. Nemáme se vůbec za co stydět, protože my v řadě odvětví a oborů máme super špičky. Vzpomeňme třeba na Petra Kellnera. Co dokázal, jaký to byl opravdu multimilionář a skvělý vizionář s diverzifikací byznysu. Nebo třeba Zbyněk Frolík se svým Linetem a další a další osobnosti. Podnikat tady v zemi prostě umíme a měli jsme, respektive stále máme podnikatelské hvězdy. Když jsem například viděl, jakou strukturu podnikání má letošní podnikatel roku Jakub Havrlant, jak začínal, co všechno dělá, jaké má vize, tak klobouk dolů. Ta mladá generace, která chce podnikat, má na co navazovat a může vyniknout.
Máme už více než 30 let po sametové revoluci. Zvykla si na podnikání a život v tržní ekonomice i naše společnost?
Řeknu to po pravdě, jak to cítím. Já si nesmírně vážím každého, kdo podniká. Ať je to OSVČ, malá, střední, velká firma, nadnárodní firma, to je úplně jedno. Respekt mám ke všem, bez rozdílu. Ale naše společnost bohužel ještě nevyzrála na to, aby si těchto lidí vážila. Oni nám přitom dávají práci a táhnou tuhle zemi. My jsme se ale bohužel těmi dvěma totalitními režimy, které jsme v minulém století zažili, povahově trošku pokřivili. Hodně se u nás probudila závist a nenávist. Někomu druhému, a to i když je to náš příbuzný nebo kamarád, nedokážeme přát úspěch. I 30 let po revoluci to pořád dost dobře neumíme. Mrzí mě to, protože třeba ve sportu to dokážeme. Jsme schopni za zlatou v Naganu zaplnit Staroměstské náměstí a všichni plakat a bouchat šampaňským. Ale že tady máme Kellnery, Frolíky a další excelentní špičky světového podnikání, tak to neumíme překousnout, protože vidíme jenom jejich peníze. Vadí mi to, ale to se asi do konce mého života nezmění.
Průmysl v blízké době čekají velké výzvy. Ať už kvůli digitalizaci, automatizaci, změně klimatu. Jaké obory podle vás čeká největší proměna a hrozí, že některé z nich zcela zaniknou?
Na to se velmi těžko odpovídá. Protože pracuji celý život v dopravě, tak mám rád automobilový průmysl. A já věřím v jeho budoucnost. Kdysi jsem v nějakém rozhovoru říkal, že mě trošku mrzí, že už tady nebudu, kdy autobusy a kamiony z naší firmy budou jezdit samy. A kdo ví, možná budou jednou i létat. Ale v budoucnost automobilového průmyslu věřím. Určitě zůstanou některá odvětví, kterým se teď i díky energetické krizi nemuselo dařit, protože jsou nesmírně energicky náročné. Ale proč bychom si neměli do budoucna udržet sklářský průmysl, porcelánky nebo textilní průmysl, když jsme v těchto oborech bývaly světová špička? Musíme ovšem ve školství takovým lidem dát prostor, aby se vyučili, vystudovali a tyhle obory se zachovaly. Velká budoucnost je pak samozřejmě v IT, nanotechnologiích, biotechnologiích a vědě, cirkulární ekonomice. V tom všem jsme také dobří, nepodceňujme se. Co bych si ale moc přál a vyzývám každého podnikatele: Zkusme se každý ve firmě pokusit zvednout úroveň přidané hodnoty našich výrobků nebo služeb. Věřme si, v oblasti byznysu zvyšme sebevědomí, nebojme se konkurenceschopnosti a veškeré změny zvládneme, o tom jsem přesvědčen.
Ekonomika už několik měsíců zpomaluje, máme vysokou inflaci. Kdy se zase vrátíme do období prosperity?
Prezident Klaus jednou řekl, že v ekonomice stejně jako v přírodě, jdou vlna za vlnou. I když Václava Klause moc nemusím, tak v tom něco je. Ta vlna za vlnou nám ukazuje, že jednou jsem nahoře, jednou jsem dole. Já věřím, že každá válka jednou skončí. Nevím, jestli to bude za čtvrt roku, za půl roku, za rok. Až to konečně přijde, napraví se i ekonomika. Jenom na konec války ale čekat nemůžeme. Jestli chce tahle vláda něco udělat pro naši zemi, musí připravit precizní opatření pro zlepšení veřejných financí. Začít přitom musí u sebe. Ministři se musí podívat, kolik zbytečných agend mají, jestli nemají nějaké zbytečné ústavy nebo instituce, zbytečný státní majetek, a jako že jich mají desítky miliard. Pak je potřeba zrevidovat daňový systém. Já vím, že se nikomu nelíbí, když se zvedají daně, ale na ten mix je potřeba se podívat.
Jaké konkrétní daně by se podle vás měly změnit?
Máme například hodně drahou práci, u ní máme skoro největší zdanění v rámci Evropské unie. Na druhé straně máme nízké majetkové daně. Zřejmě budeme muset zvedat spotřební daně na různé neřesti, když to tak řeknu. To znamená na alkohol, cigarety, hazard a možná i na nezdravé potraviny. Prostě doba posouvání péče o člověka jde tak daleko, že i tohle se bude muset řešit. A když ten mix vláda udělá co nejdřív, tak věřím, že se za pár let do úspěšné éry můžeme vrátit. Samozřejmě bude záležet na tom, jak firmy zaberou, jak se zvedne výběr daní, jak se zvedne přidaná hodnota. Ale jde to. Jen k tomu musí být schopní politici a musíme chtít všichni.
Před pár lety jste na Sněmu prohlásil, že vaším snem je dostat Českou republiku mezi top 20 ekonomik světa. Podaří se nám to někdy?
Je to moje životní přání. Pořád jsme ale někde za 30. místem. Ovšem jestli stát zlepší například povolovací řízení pro stavby, kde jsme skoro nejhorší na světě, sníží se byrokracie, zrychlí se soudnictví a podnikatelé zvednou přidanou hodnotu, tak bychom se do té dvacítky během několika let mohli dostat. Je to ale spíš hozená rukavice politikům, aby se vzpamatovali a začali s tím něco dělat.
Jste známý tím, že si zpravidla s nikým neberete servítky a říkáte věci na rovinu, což se ne každému může líbit. V minulosti se několikrát stalo, že vaše výroky veřejnost pobouřily. Zpětně viděno, volil byste dnes v některých případech trochu diplomatičtější slovník?
Nevolil. Já jsem surový chlapec z Hané, z Drahanské vrchoviny. A vždycky jsem byl takový způsobem zvyklý jednat a mluvit, a to i na základní a střední škole. Asi to lidem v mém okolí imponovalo, protože všude mě volili předsedou a prezidentem a já nevím čím ještě. Takže někdo musí mít odvahu říkat věci natvrdo a zkusit podnikatelskou pravdu hájit i ostřejšími slovy. Bez toho to prostě nejde. Jestli si někdo myslí, že v rukavičkách vyřeší všechny věci, tak já o tom přesvědčený nejsem.
Končíte, protože jste přesvědčený, že po 70. narozeninách by podle vás člověk už žádné veřejné funkce vykonávat neměl. Přesto, nepřemlouval vás někdo z kolegů, abyste do důchodu ještě neodcházel?
Přemlouvala mě fůra lidí. Ale jestliže se jednou rozhodnete a jste zásadový, tak byste to měl dodržet. Navíc, já mám na všechno celý život nějaké cíle a chci je dodržovat. Řekl jsem, že v roce 2022 skončím se všemi funkcemi. Ve Svazu to nešlo kvůli stanovám, tak skončím až po květnové valné hromadě. Ale prostě dodržím přesně to, co jsem řekl, a nic se měnit nebude. Může mě přemlouvat kdekdo, ale v žádném případě svoje rozhodnutí nezměním.
Přesto asi úplně z veřejného života nezmizíte. Budou vás moci podnikatelé třeba na nějakých akcích Svazu dál potkávat?
Tak když mě jako seniora pozvou, tak jak říkáme u nás, tož přijdu.
Co byste popřál českému průmyslu do dalších let?
Abychom se vrátili k předvídatelnosti. Popřál bych všem, aby měli to štěstí a objevili nebo inovovali ten správný výrobek, zvýšili s ním přidanou hodnotu a hlavně spoléhali na sebe, věřili v přátelství, v kamarádství, spolupráci mezi námi navzájem. To je asi to nejsilnější pouto, co může každého motivovat do budoucna. Buďme optimisté, mějme pozitivní myšlení i třeba v těch nejhorších dobách. Protože to je zásada lidského života a já věřím, že vždycky bude.
(Václav Rokyta)
Rozhovor vyšel v aktuálním vydání časopisu Spektrum. Celé číslo si můžete přečíst zde.
