Už dlouho se hovoří o nedostatku pracovních sil v naší ekonomice. Pamětníci vyprávějí, že se o něm mluvilo již v padesátých či šedesátých letech. Stejně tak i později – prostě nejsou lidi, to byla oblíbená výmluva na to, že se něco nedařilo.
Jak jsme tedy na tom s pracovními silami – skutečně nám chybí? Jaký bude budoucí vývoj – budou i nadále pracovní síly chybět? Nebo nastane úplný opak – pracovních sil bude dostatek, ne-li přebytek, jak se někdy o tom hovoří v souvislosti s nástupem Průmyslu 4.0?
Nejprve tedy pár poznámek k současnosti a k budoucímu vývoji zdrojů pracovních sil.
Podle statistické ročenky je v roce 2019 – novější data nejsou, ale hovoříme-li o tendenci sotva potřebujeme novější data – ve věku 60 – 64 let – tedy těsně před důchodem 666 tis. osob a z toho už nepracuje 348 tis. Ta část, co nepracuje, jsou především ženy, které mohly odcházet dříve do důchodu podle dříve platného zákona.
Ve věkové kategorii 55 – 59 let je 640 tis. osob. Naprostá většina z nich pracuje. Tyto dvě skupiny – celkem 1,3 mil osob v nejbližších deseti letech odejdou do důchodu.
Na jejich místo nastoupí mladí. Ve věkové skupině 15 – 19 let je dnes 472 tis. osob. Ve skupině 10 – 14 let je dnes 554 tis. osob. V souhrnu tyto dvě skupiny představují 1,026 mil osob.
Rozdíl mezi těmi, kdo v nejbližších deseti letech odejdou do důchodu a těmi, kteří vstoupí na pracovní trh, lze odhadnout na více než 250 tis. osob. Nebo jinak – každým rokem z pracovního trhu „zmizí“ nejméně 25 tis. osob, které z tuzemských zdrojů nelze nahradit – pokud se věk pro odchod do důchodu nezvýší. Ale i kdyby se věk odchodu do důchodu se prodloužil, i pak bude situace na pracovním trhu stejná – bude více lidí z něho odcházet než na něj přicházet. Jen se to celé posune v čase.
V minulých letech byl vývoj zdrojů pracovních sil resp. vývoj nabídky na trhu práce odlišný. Ačkoli demografický vývoj probíhal nesporně obdobně, jako se dá očekávat pro příštích deset let, přesto nabídka na trhu práce narůstala.
V roce 2005 bylo zaměstnáno v hlavním zaměstnání 4 764 tis. osob. V roce 2019 to již bylo 5 303 tis. osob, tedy počet zaměstnaných v hlavním zaměstnání narostl o 540 tis. osob.
Přitom je nutno dodat, že v letech 2005 – 2019 se změnila pravidla pro odchod do důchodu a věk odchodu do důchodu se začal zvyšovat a tedy počet osob, které zůstávaly na trhu práce oproti minulým letům, se zvyšoval, resp. jejich odchod z trhu práce se zpomaloval.
Tuzemská nabídka pro trh práce závisí na zahraničních zdrojích
Vysvětlení, proč se počet zaměstnanců zvýšil, je poměrně jednoduché – jsou to zahraniční pracovníci. V roce 2005 bylo u nás zaměstnáno 219 tis. zahraničních pracovníků, kteří zde pracovali na základě dlouhodobého víza, měli zde trvalý nebo přechodný pobyt. V roce 2019 to již bylo 715 tis. osob. Tedy za toto období se počet zahraničních pracovníků zvýšil o bezmála 500 tis. osob.
To vysvětluje, že se počet zaměstnanců v celé ekonomice tak výrazně zvýšil. Přitom v některých obdobích byl příliv zahraničních pracovníků mimořádně vysoký – např. v letech 2015 – 2019 to byl přírůstek 308 tis. osob.
Tento vývoj na trhu práce má řadu dalších souvislostí. Jednou z nich je zřejmě fakt, že současná česká ekonomika resp. do roku 2019 silně závisela na přílivu nových pracovních sil – protože v tomto období také poměrně rychle rostla, když růst HDP se pohyboval na úrovni i více než 3 % ročně. Náročnost rozvoje ekonomiky na přírůstku pracovních sil signalizuje, že se jen pomalu zvyšuje národohospodářská produktivita práce. Zapojují se sice do tvorby HDP další pracovní síly, ale jejich účinnost roste pomalu a to není dobrý příslib pro budoucnost.
Vypovídá to o vývoji struktury ekonomiky. Domnívám se, že to jen dokládá, že se tato ekonomika dostává – v primárním a sekundárním sektoru – jak je patrné z řady jiných údajů, více do pozice výrobce dílů a součástek než do pozice dodavatele finální produkce či high tech. To přirozeně neznamená, že high tech u nás není, ale patrně nemá větší vliv na celkový růst přidané hodnoty, která roste pomaleji.
Samozřejmě, že současně rostla i zaměstnanost v terciární sféře. Tam je to spojeno s výraznějším růstem zaměstnanosti v dopravě, v obchodě, ve zdravotní a sociální péči a také v administrativě.
Tento trend má přirozeně svoji setrvačnost a současná koronavirová krize ho bezpochyby poněkud změní, ale zda ho zásadně zvrátí – to si nemyslím. Lze proto očekávat, že teprve v delším období – patrně v příštích pěti letech – by mohlo dojít k jeho změně. Jednou ze změn, která je nesporná, je výrazná redukce – na polovinu – kapacit cestovního ruchu, které rostly pod vlivem rostoucího přílivu zahraničních turistů. Ten se určitě v příštích letech podstatně sníží. Jestliže v Praze bylo v roce 2019 více než 16 mil přenocování zahraničních turistů, pak sotva se dá počítat s jejich návratem na tuto úroveň. Budeme rádi, když sem za tři roky přijede alespoň polovina tohoto počtu.
Závislost české ekonomiky na přílivu dalších pracovních sil není dobrým příslibem do budoucna. Pokud by se totiž tento příliv zastavil – a to může být také jedním z důsledků koronavirové krize – pak nelze s rychlejším ekonomickým růstem vůbec počítat.
Kvalifikační struktura nových pracovních sil
Je zde ještě jeden moment, nad kterým bychom měli velmi vážně uvažovat. Tím je struktura pracovní síly. Je nesporné, že ti co v příštích deseti letech z trhu práce odejdou, mají jinou kvalifikační strukturu, než ti, co na tento trh vstoupí.
Minimálně v tom, že odcházející generace jen zhruba z jedné pětiny prošla vysokou školou – navíc s vyšším podílem technického vzdělání. Velká část z nich je středoškoláků nebo vyučená, ale s vysokou kvalifikací vhodnou k samostatné práci. V této generaci jsou zastoupeni lidé manuálně pracující, jako jsou soustružníci, montéři či operátoři CNC strojů, stejně jako řemesla typu zedník, instalatér, elektrikář, truhlář atd.
Pro nastupující generaci to ovšem v plné míře neplatí. Tam už budeme mít co do činění s lidmi z populačního ročníku, z něhož možná téměř polovina prošla vysokou školou, nezřídka humanitními směry. A daleko menší část bude vychována jako samostatní řemeslníci. Ono ani není kde je vychovávat a pak taky, kde získávat praktické zkušenosti či znalosti.
Přitom potřeba práce těchto lidí se v ekonomice nezmenšila. I nadále bude potřeba instalatérů, topenářů, opravářů čehokoli, nebo zedníků, elektrikářů či obkladačů atd. Když teď odbočím k naprosto přízemní realitě – i za deset či dvacet let bude potřeba najít někoho, kdo bude schopen takové drobné práce jako je přestavět koupelnu, posunout elektrickou zásuvku, či vyměnit sprchový kout atd. Sehnat k tomu řemeslníka už dnes je problém, protože počet těchto řemeslníků se zmenšuje, neboť nových přibývá jen v omezené míře. Během budoucích let budeme proto čelit rostoucímu nedostatku právě těchto profesí, což už dnes je vidět např. ve stavebnictví, které v některých profesích funguje převážně se zahraničními pracovníky.
Nevidím spásu v tom, že trend Průmysl 4.0 nám bude schopen uvolnit tolik pracovních sil, které budou schopny zajistit takovou práci resp. službu, ani že bude možné takovou práci svěřit robotům. Prostě naše okolí – naše byty, prostředí, ve kterém žijeme a které občas potřebujeme kultivovat – se nebude měnit tak překotně, jako se změnila struktura nových pracovních sil vstupujících do reálného ekonomického života.
Ve vztahu k těmto tendencím zatím ani nevidím, že by se mohly naplnit obavy těch, kteří spojují trend Průmyslu 4.0. s uvolňováním pracovních sil z průmyslu a jejich přechodem mezi nezaměstnané. Nabídka na trhu práce se u nás z tuzemských zdrojů bude zmenšovat a my – pokud budeme i nadále v postavení ekonomiky spojené s velkou německou ekonomikou – budeme spíše pociťovat nedostatek pracovních sil. To, co bude podstatné, bude však nutnost zvládnout rekvalifikace pracovních sil tak, jak by to odpovídalo poptávce trhu práce. Mohu-li to jen ve zkratce uvést, pak to je více řemesel, více technických profesí, více technického vzdělání.
Mohu mít myslím oprávněné obavy z toho, zda naše nápady zrušit maturitu z matematiky, či omezit výuku technických předmětů, protože je příliš složitá, nemluvit o Ohmově zákonu atd., je správná. Neměli bychom zapomínat, že základem hospodářského pokroku jsou především inovace a vynálezy, které posouvají naše vědění dál. A ty se rodí ze znalostí přírodních věd a techniky jako takové.
Myslím však, že v naší vzdělávací soustavě kráčíme přesně opačným směrem. Ale to je na jinou diskusi. Diskusi o tom, zda nás bude živit průmysl a materiální výroba. A když nikoli, pak co tedy?
Je z toho výše uvedeného ještě jeden závěr – možná zcela zásadní. Potřebovali bychom, aby lidé, kteří mají nárok na důchod, do důchodu neodcházeli – především ti, co umějí nějaké řemeslo. Ti nám, stejně jako lidé z výroby – nástrojáři, zámečnici atd. budou nejvíce chybět.
K tomu taky pak musíme změnit propočet starobního důchodů pro ty, co pracují i po přiznání starobního důchodu. Ten současný systém je hanebný a musí být změněn.
Pro ilustraci – bude-li důchodce pracovat za průměrnou mzdu po celý rok, pak zaplatí na sociálním pojištění (on i zaměstnavatel) kolem 100 tis. Kč. Jeho důchod se v současném propočtu zvýší asi tak o 100 Kč měsíčně a tedy za rok dostane o 1200 Kč více. Tedy do sociálního pojištění zaplatí 100 000 Kč a za to dostane 1000 Kč. To už ani nelze nazvat solidaritou.
Tohle přece nikoho k práci po přiznání důchodu nemůže motivovat.
To ovšem Komisi pro spravedlivé důchody, která měla navrhnout nějaké úpravy důchodového systému či snad dokonce důchodovou reformu vůbec nezajímalo.
