Rozhovor s předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníkovou
Nedávno se uskutečnil sjezd vašeho odborového svazu. Jak jste zhodnotili uplynulé čtyřleté období a jak vidíte situaci v českém zdravotnictví v současné době?
Náš sjezd byl setkáním lidí, kteří vědí, co chtějí a nejsou lhostejní k jiným. Odboráři se nestarají jen o sebe, ale také o své kolegy a ostatní zaměstnance. A i o tom byla atmosféra sjezdu. Všichni potvrdili, že minulé čtyři roky byly jedním z nejvypjatějších období. K mnoha problémům českého zdravotnictví se přidal covid. Je nutné všem zdravotníkům, a také zaměstnancům nezdravotnických profesí, poděkovat. Oni to zvládli. S vypětím všech sil, s mnoha osobními a zdravotními problémy, v situaci kritického nedostatku personálu.
Byly doby, kdy byli oslavováni jako hrdinové. A dnes? Frustrace lidí je obrovská. Všichni byli přesvědčeni, že politikům konečně došlo, jak je důležité mít kvalitní a dostupné zdravotnictví, jak je důležité zdraví každého jedince, jak je nutné zdravotnictví personálně stabilizovat. Nicméně situace je jiná. Politici, kteří v opozici kritizovali postupy minulé vlády, tvrdili, jak vláda na zdravotníky zapomíná, přičemž jako by mávnutím kouzelného proutku otočili a ke zdravotnictví se postavili neuvěřitelným způsobem. V době dobíhající koronavirové krize a krize způsobené válkou na Ukrajině sebrali ze zdravotnictví 14 miliard korun. Pro mnoho našich lidí je to nepochopitelné. Proč?
Je nutné si uvědomit, že máme pravicovou vládu a vnitřní přesvědčení a ideologie jejích členů jsou jiné, než byly těch předešlých. Ministr zdravotnictví, a následně už i premiér potvrdili, že opět chtějí otočit kormidlo a od solidarity směřovat k individualitě a charitě. Otázka nadstandardů a připojištění není ze strany pravice ničím novým.
Co nás ovšem nepříjemně překvapilo, bylo přímé vyjádření o zavedení dvojí kvality zdravotní péče. To už není o doplatku na materiály, tj. čočky, klouby aj., ale o tom, že se mnoho lidí vůbec nemusí dostat k moderní a účelné léčbě. Tady se myšlenkově vracíme někde na počátek 19. století, a to je pro nás naprosto nepředstavitelné.
Proto také delegáti našeho sjezdu, přestože se chtěli primárně zabývat pracovními podmínkami, řešili také dostupnost zdravotní péče. Koncept dvojí kvality a v podstatě také nadstandardů odbory zásadně odmítly. Ten, kdo se denně stará o pacienty, si nedokáže představit, že k těm, co na léčbu nemají, bude přistupovat jinak než k těm, co mají plná konta.
České zdravotnictví již několik let prožívá proti personální krizi. Jak by, podle zdravotnických odborů, měla vláda konečně tento problém řešit?
O nedostatku zdravotníků diskutuje celá Evropa. Některé státy a konkrétní poskytovatelé zdravotní péče se snaží situaci řešit. Německé a rakouské nemocnice nabízejí českým medikům stipendijní programy. Když zdravotník nastoupí do nemocnice v zahraničí, tak je běžné, že dostane byt. Zaměstnavatelé v okolních zemích hradí zdravotníkům náklady na cestovné, zároveň mají i různé další benefity.
A u nás? Složitý a problematický systém vzdělávání, obrovské objemy přesčasové práce, zásadní rozdíly v odměňování, státem dovolené přetěžování pracovníků. Znovu připomínám, že stále platí vyhláška, která umožňuje, aby se o 40 pacientů v léčebně pro dlouhodobě nemocné starala jedna sestra. Důsledek? Mnoho absolventů do praxe ani nenastoupí, „staří“ zdravotníci odcházejí.
V českých nemocnicích chybí oproti roku 2010 přes tři tisíce sester. Personální krize je setrvalý stav. A reakce ministerstva zdravotnictví? Více než rok usilujeme o znovuobnovení personální skupiny, která by řešila nábor a udržení zdravotníků v nemocnicích. Poslední, zatím neoficiální informace, prý se skupiny vytvoří po novém roce.
Co je možné pro zdravotníky udělat? Je toho mnoho. Dlouhodobě usilujeme o to, aby se v nemocnicích rozvinul systém psychologické pomoci zdravotníkům, i oni jsou jen lidé. Navrhovali jsme zvláštní příplatky – výsluhy k platu nebo mzdě, které se budou odvíjet od délky praxe. Chtěli jsme, aby zdravotníci měli nárok na rehabilitační nebo lázeňskou péči. A za zásadní považujeme jistotu v odměňování.
Náš návrh na sjednocení odměňování pod systém platů je dlouhodobý, ale nikdo na něho neslyší. A rozdíly v průměrných platech a mzdách jsou obrovské a nevysvětlitelné. Není žádný objektivní důvod pro to, aby sestra v nemocnici obchodní společnosti měla za stejnou práci na výplatní pásce o 10 000 Kč měsíčně méně než její kolegyně z nemocnice příspěvkové organizace.
V roce 2019 vznikl „Krizový štáb 9 proti kolapsu zdravotnictví“. Snažil se o řešení tehdejší situace ve zdravotnictví, ale není již situace opět zralá k tomu, aby začal opět aktivně působit?
Myslím, že čas na hledání spojenectví se opět velmi přiblížil. Jen si dovolím připomenout, že 120 000 lidí na Václavském náměstí v minulosti protestovalo hlavně proti reformám ve zdravotnictví.
Jako odbory jste nesouhlasily se snížením plateb pro státní pojištěnce o 14 miliard korun. Předpokládám tedy, že snížení této sumy o tuto částku, se určitě promítne do snížení zdravotní péče pro tyto pojištěnce…
Vaše otázka není zcela přesná, protože systém zdravotní péče o státní pojištěnce to pro letošní rok zvládne. Na účtech zdravotních pojišťoven jsou určité rezervy. Nicméně, my jsme řešili hlavně to, co by se dalo za těch 14 miliard pro nemocné udělat. Je ostudou státu, že se sbírají víčka pro onkologicky nemocné děti, že se skládáme na zdravotní pomůcky pro potřebné, že mnoho pacientů nedostane z ekonomických důvodů moderní léčbu.
Za 14 miliard korun by se mohl také napravit systém úhrad pro nemocnice. Všichni volají po srovnání plateb, ale na to jsou potřeba finance. A samozřejmě se také mohli zaplatit a stabilizovat zdravotníci a další zaměstnanci nemocnic. Vláda nemá jako prioritu zdraví lidí, pacienty nebo zdravotníky.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek nedávno předložil návrhy na zavedení nadstandardní léčby pacientů a na připojištění pacientů. Jsou tyto dva návrhy smysluplné a reálné?
S dvojí kvalitou zdravotní péče a nadstandardy zásadně nesouhlasíme. A připojištění? Kdo bude za současné ekonomické krize schopný unést další náklady? Řešit připojištění v době, kdy máme nejdražší elektřinu a nejvyšší ceny potravin v Evropě, považuji za hyenismus.
Vraťme se k nedostatku lékařů a středního zdravotnického personálu, a to ve srovnání situace ve fakultních nemocnicích, krajských nemocnicích či nemocnicích v menších městech…
Personální situace ve fakultních nemocnicích není tak kritická jako v regionech. Tam, kde jsou vedle sebe fakultní nemocnice a nemocnice obchodní společnosti, žádný problém není. Navíc mnoho lékařů absolventů také z důvodu systému vzdělávání nastupuje přednostně do fakultních nemocnic. A nemocnice v regionech? Denně čteme zprávy o uzavírání oddělení v nemocnicích. Chod mnoha primariátů ovlivní výpadek jednoho lékaře, jedné sestry. Všichni by se měli zamyslet nad tím, co chceme. Tržní principy ve zdravotnictví nefungují, je potřeba hledat cesty spolupráce a motivace. Dávno jsou pryč doby, kdy za branami nemocnic stály davy. Sestry jsou vysokoškolsky vzdělané odbornice a na trhu práce mají nepřeberné množství možností. Kdo se ale bude starat o pacienty, když systémově nezakročí stát?
Složitá situace je rovněž ve zdravotnické záchranné službě. Jak by, podle vás, měl být tento problém řešen?
Zdravotnická záchranná služba dnes supluje všechno. Vyjíždí, jak k banálním záležitostem, tak k život ohrožujícím stavům. Všichni, kteří záchranku volají ke zvýšené teplotě, by si měli uvědomit, že blokují pomoc pro někoho, kdo ji opravdu potřebuje, a že na dostupné pomoci záchranky závisí životy lidí. Infarkty, mozkové cévní příhody, úrazy, dopravní nehody, zkrátka život ohrožující stavy jsou tím, k čemu byla záchranná služba zřízena.
Systém se takto posul také z důvodu naprosté nekoncepčnosti péče o pacienty. Většinově nefunguje lékařská služba první pomoci, příjmy v nemocnicích jsou přeplněné, v mnoha domovech pro seniory a zdravotně postižené neslouží v noci sestry.
Hledání východisek dnes není jednoduché. Za chyby platíme všichni. Cesty ovšem jsou. Kde je vůle, je i cesta. Kraje by měly koncepčně řešit, ve spolupráci s nemocnicemi, poskytování LSPP, a to přes praktické lékaře nebo ambulantní specialisty. Jiné řešení není. Přetěžování záchranky a nemocničních lékařů se nám, v dlouhodobém horizontu, nevyplatí.
Covidová pandemie ukázala, jak nezbytnou součástí českého zdravotnictví je i správně fungující hygienická služba. Současná vláda hledá finanční úspory i ve snížení počtu pracovníků hygienické služby. Je to v pořádku?
Hygienická služba v uplynulých desetiletích prošla neuvěřitelnými excesy. Macešsky se k ní chovaly téměř všechny vlády. Původně bylo hygieniků přes 6000. Starali se o ochranu veřejného zdraví, kontrolovali hluk, stavby, potravinářství, bezpečné pracovní prostředí, očkovali. Ze zdravotníků se stali úředníci s osekanými kompetencemi, a to v počtu okolo 2000 zaměstnanců. Jejich technické vybavení odpovídalo 90. letům.
A do toho přišel covid. Hygienici pracovali nepřetržitě, trasovali, nařizovali, ukládali. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch posílil jejich řady „o celých 134 pracovníků“, a to s tím, že je třeba, až skončí covid, systémově hygienickou službu řešit.
Nová vláda má jiný názor. Ministr zdravotnictví v rámci úspor „nařídil“ přes snížení objemu financí krajským hygienickým stanicím těch 134 pracovních míst zrušit. V pořádku to určitě není. Pokud chceme mít fungující systém ochrany veřejného zdraví, tak na to potřebujeme lidi, kteří jsou odborníky a umí to.
Když jsme se zmínili o nutnosti vyřešit lékařskou službu první pomoc, co říkáte nedávnému návrhu prezidenta České lékařské komory (ČLK) Milana Kubka, který navrhl zvýšit pohotovostní poplatek z 90 Kč na 200 Kč?
V tomto bodě s prezidentem ČLK nesouhlasím. Jsem přesvědčená, že je nutné řešit problém LSPP systémově. V nemocnicích, nebo na jiných místech, by měli praktičtí lékaři poskytovat nepřetržitě tuto službu. A v nemocnicích by zase mohli vypomoci na mnoha ambulancích lékaři ambulantní specialisté.
Myslím si také, že kolektivní vyjednávání, za současné situace ve zdravotnictví, nebude pro vás jednoduché…
Kolektivní vyjednávání není jednoduché v žádném roce. Tam, kde si zaměstnavatelé svých zaměstnanců váží, je spolupráce jednodušší. Nicméně jsou stále nemocnice, kde se i přes personální krizi, dohadujeme o každou korunu. K zamyšlení je spíše opět možnost společného postupu odborů a zaměstnavatelů při dalších jednáních. Úhradová vyhláška je platná, ale ministerstvo zdravotnictví stále může špatnou ekonomickou a personální situaci řešit vydáním kompenzační vyhlášky. Ani v průběhu příštího roku nic nevzdáme a budeme chtít situaci řešit. Zásadní ovšem je, zda budeme mít pro řešení a hledání cest partnery. Kde je vůle, je i cesta.
