erlín před rokem zahájil pětiletý experiment, jehož cílem bylo zastavit prudký růst cen nájemního bydlení, které se pro chudší obyvatele v posledních letech stává nedostupnou komoditou. Německé hlavní město má nálepku kreativní otevřené metropole, díky čemuž v posledním desetiletí přitahuje mezi 20 a 60 tisíci novými lidmi ročně, což logicky zvedá nájemné a vytlačuje chudší obyvatele (zároveň přitahuje imigranty, neboť jsou tu přistěhovalecké komunity). Místní levicová vláda složená ze sociálních demokratů (SPD), strany Levice a Zelených se proto rozhodla k radikálnímu kroku, který by měl tenhle trend změnit – přijala zákon, který zmrazil ceny nájemního bydlení na úrovni z léta 2019.

Metr čtvereční se nyní v Berlíně nesmí pronajímat dráž než za 9,80 eur, přičemž cena může být i nižší – odvíjí se od kvality bytu. Nařízení vstoupilo v platnost loni 23. února a majitelé bytů, kteří stanovenou úroveň překročili, byli nuceni činži svým nájemníkům snížit. Zmrazení se sice týká pouze bytů postavených před rokem 2014, ale i tak se zákon vztahuje na 1,5 milionu bytů neboli asi 95 procent všech nájemních bytů ve městě. Většina Berlíňanů – asi 80 procent – přitom bydlí právě v nájemním bydlení.

Kontroverzní zákon vyvolal silně protichůdné emoce: nájemníci ho přivítali jako vzácnou příležitost k vydechnutí od neustálého zdražování, protože ceny nájemného v některých čtvrtích za poslední dekádu stouply na dvojnásobek, velké stavební firmy a majitelé bytů radikální zmrazení považují za neférový zásah do nakládání s majetkem a podali proti němu stížnost k federálnímu ústavnímu soudu v Karlsruhe. Soud by měl rozhodnout během letošního roku – a v případě, že se postaví na stranu majitelů, nájemníkům hrozí, že budou muset rozdíl v činži zpětně doplatit.

Zákon začal platit těsně předtím, než se Německo a celá Evropa ponořily do koronavirové pandemie, takže vyvozovat v tuto chvíli definitivní závěry by bylo předčasné. Podle ekonomických expertů, kteří se problematikou bydlení dlouhodobě zabývají, je nicméně už teď možné pozorovat některé účinky zmrazení nájmů. Cíl, kterým bylo zastavení růstu nájmů, byl splněn – nájmy v průměru klesly o několik procent. Dostupnost bydlení se ale snížila, protože na trhu významně ubylo množství bytů nabízených k pronájmu. K těmto závěrům došly nezávisle na sobě studie tří ekonomických institutů – mnichovského Ifo,  kolínského IW a DIW sídlícího v Berlíně.

„Nájmy se podařilo snížit, což je pozitivní dopad. Ale z dlouhodobého hlediska má zmrazení nájmů a ještě bude mít negativní dopady. Celkový efekt všech důsledků regulace na nájemníky i majitele bytů je v součtu velmi nejednoznačný a z mého pohledu nepříliš přínosný,“ říká autor studie think-tanku DIW (Německý ekonomický institut) a ekonomický expert Konstantin Cholodilin. Dalším dopadem regulace je podle něho růst cen nájmů ve městech sousedících s Berlínem. Dlouhodobě se také může snížit ochota investorů stavět v Berlíně nové byty. Státní developeři, kteří by poptávku po bydlení uspokojili, podle Cholodilina stavějí bytové domy příliš pomalu. Berlínský experiment nicméně podle experta vyvolal zájem ve světě  – a podobná opatření zvažují i další města.

Když Berlín před rokem zaváděl zastropování nájemného, zpráva se hodně probírala i v Česku. Asi nejhlasitěji se ozýval názor, že berlínští neomarxisté chtějí znárodňovat bydlení, byť se objevovaly i hlasy, že to není špatný nápad na řešení rostoucích nájmů – což je problém trápící rovněž Prahu. Zaznamenal jste podobné reakce i odjinud?

Ano, třeba starosta Londýna loni v září řekl, že když Berlín zmrazil nájemné na pět let, Londýn by to mohl udělat na dva roky. V Katalánsku několik desítek velkých měst loni na podzim zavedlo regulaci nájemného, takzvanou brzdu nájmů, která se ale od berlínského zmrazení nájmů liší. Katalánský přístup je podobný spíše tomu, co zavedla některá německá města v roce 2015.

V čem se to liší?

Můžeme mluvit o dvou typech kontroly nájmu. Takzvané zmrazení nájmů je prvním, starším typem kontroly, kdy se výše nájemného prostě zastaví na určité úrovni. Tato úroveň se stanovuje různě, někdy podle výše nájmů k určitému datu, jindy podle finanční hodnoty nemovitosti. Důležité je, že v tomto případě je nájemné fixní a nemůže být zvýšeno bez povolení úřadů. Tohle bylo zavedeno před rokem v Berlíně na všechny nájemní byty postavené před rokem 2014. Druhý typ kontroly nájmů je známý jako stabilizace nájmů a funguje například v New Yorku. Tento způsob regulace se začal používat na konci 70. let a je to o dost pružnější nástroj. V tomto případě se nájemné nezmrazí, ale určí se míra, o kolik je možné nájemné ročně zvýšit. O kolik může majitel nájemníkovi zvednout činži, určuje třeba rychlost růstu spotřebitelských cen. Anebo třeba nájem nesmí o více než deset procent přesahovat ceny nájmů podobných bytů ve stejné čtvrti. Toto opatření platí od roku 2015 v některých německých městech, kde se mu říká brzda nájmů (Mietpreisbremse – pozn. red.).

Váš výzkum zjistil, že po zmrazení nájmů v Berlíně kleslo nájemné v regulovaném segmentu v průměru o 11 procent. Zároveň jste ale zjistili, že ubylo nabídek bytů k pronájmu o více než polovinu, zhoršila se tedy dostupnost bydlení. A současně se na berlínském předměstí zvýšily nájmy v průměru o 12 procent. Z toho vychází, že část majitelů bytů pravděpodobně kvůli nucenému snížení nájemného přestala nabízet své nemovitosti na běžném trhu. Lidé, kteří v Berlíně hledali bydlení, se tedy museli poohlížet na černém trhu, nebo hledat bydlení v předměstských lokalitách, jako je Potsdam, což hnalo tamní nájemné nahoru. Je to pravdivý scénář?

Zaprvé je třeba říci, že v našem výzkumu jsme se zaměřili pouze na první čtyři týdny poté, co opatření vstoupila v platnost. Nechtěli jsme, aby se nám smíchaly vlivy zmrazení nájmů a účinku pandemie koronaviru. Ta téměř zabrzdila migraci lidí do Berlína. Zastavili jsme proto náš výzkum ve chvíli, kdy byl v Berlíně zaveden první lockdown. Nemůžeme tedy říci, co se dělo během celého roku. Ale jinak je váš popis celkem správný.

Bylo tedy opatření úspěšné?

Z hlediska snížení cen nájemného bylo úspěšné, protože výše nájmů se zastavila nebo klesla na předepsanou úroveň. Ale zároveň platí, že jakmile začnete regulovat nájemné nebo cenu čehokoli, efekt se v realitě projeví vícero způsoby, přičemž některé dopady jsou očekávané a jiné ne. Celkový dopad všech důsledků regulace na nájemníky i majitele bytů je v součtu velmi nejednoznačný – a z mého pohledu nepříliš přínosný. Pokud stávající nájemník, který bydlí v regulovaném bytě, na zmrazení nájmů vydělá, je třeba současně dodat, že majitelé bytů a ostatní potenciální nájemníci na tomto novém stavu prodělávají. Majitelé proto, že z pronájmu svého majetku mají nižší příjem. A potenciální nájemníci, kteří se přistěhují do města a shánějí tu bydlení, zase žádný byt nemůžou sehnat. Když to trochu přeženu a přirovnám to k bývalému socialistickému systému za minulého režimu: vznikne situace, kdy jsou najednou na byty delší fronty, roste černý trh a všude je spousta nespokojených lidí. Shánějí něco, co by mělo být dostupné za rozumnou cenu, ale sehnat se to nedá, protože není nikdo, kdo by to nabízel. A jestli hned vedle existuje „oáza“ volného trhu, tak tam ceny logicky porostou.

Tou oázou myslíte okolí Berlína?

Ano, místa jako Potsdam jsou od centra Berlína vzdálená vlakem půl hodiny, ale už leží na území státu Braniborsko a nespadají tak pod berlínskou regulaci nájemného. Pro lidi, kteří shánějí bydlení hned, je logické řešení, že se přestěhují do míst jako Potsdam a do města dojíždějí. Jejich příchod ale zvedne cenu nájemného. Vzhledem k tomu, že jsme zkoumali dopady regulací jen za první čtyři týdny po zmrazení nájmů, je nicméně otázka, zda cenový nárůst způsobil skutečně příchod nových zájemců o bydlení, anebo majitelé bytů, kteří si spočítali, že zájem poroste. Je taky možné, že zvedli nájmy preventivně v obavě, že přijde podobné opatření i u nich v Braniborsku.

Řekl jste, že vás výzkum probíhal jen po dobu čtyř týdnů. Není to tedy příliš krátké období, aby šly vyvodit jasné závěry?

Naše studie není jediná, která zkoumala dopady zmrazení nájemného v Berlíně. Podobné výzkumy provedly další dva významné ekonomické instituty v Německu. Prvním z nich byl mnichovský IfO, druhým pak IW v Kolíně nad Rýnem. Zkoumali delší časová období, ale kvalitativně došli k podobným závěrům jako my. Tedy že zmrazení nájemného v Berlíně je účinné, pokud jde o výši nájemného, ale negativně ovlivňuje nabídku. Jedinečnost naší studie oproti těmto dvěma je, že jsme se dívali i na dopady cen v okolí Berlína.

Když tyto studie byly publikovány, obě strany debaty z nich vyvodily jiné závěry. Na jedné straně byla nájemnická sdružení, která tvrdí, že je to úspěch, protože ceny se povedlo snížit a nájemníkům se ulevilo.  A že tenhle oddechový čas je potřeba využít k tomu, aby město postavilo nové byty, které vyřeší problémy s nedostatečnou nabídkou. Ty by měly vznikat během příštích čtyř let, kdy bude opatření platit. Odpůrci, kam patří hlavně developeři, naopak říkají, že je to katastrofa, protože zájemci o bydlení nemají kam jít a že to je nejhorší možný způsob, jak řešit nedostatek bydlení. Kdo má pravdu?

Jak jsem řekl, tato politika je efektivní v tom, o co usilovala. Nájmy se podařilo snížit, což je pozitivní dopad. Ale z dlouhodobého hlediska to má a ještě bude mít negativní dopady. Námi zjištěný padesátiprocentní pokles nabídky je možná trochu přehnané číslo ukazující pouze první reakci majitelů bytů, kteří své nabídky stáhli z trhu a čekali, co bude dál. Někteří, zejména ti, kteří mají nedostatek peněz, nakonec byty pronajmou i za nižší cenu. Ale z hlediska stavebnictví to podle mě bude mít dlouhodobě negativní účinek.

Jaký?

Zmrazení nájmů platí na pět let, ale nikdo neví, zda se neprodlouží na delší období a už nezůstane v platnosti. V historii se mnohokrát stalo, že přechodná opatření zůstala v platnosti natrvalo. Pokud jste soukromý investor a vidíte, co Berlín udělal, tak si řeknete: Proč bychom měli v Berlíně něco stavět, když nám pak zmrazí nájmy? Nebo udělají něco ještě horšího, třeba zkonfiskují naše byty. Bude lepší přestat tam investovat. Jak jste řekl, vláda samozřejmě může začít sama stavět byty. Ale je to dobré řešení? Víme přece, jak neefektivní je ve stavebnictví. Dobrým příkladem je berlínské letiště, které bylo zprovozněno loni a dokončit ho trvalo dvacet let. Za obří zpoždění mohlo město, které bylo investorem. Nejsme si jistý, že je dobré řešení spoléhat se na to, že bydlení postaví stát. Je to možné, ale bude to na úkor dalších nájemníků, kteří budou chtít v Berlíně bydlet. A také těch, kteří bydlí na předměstí mimo regulované území a platí vyšší nájmy. Stejně jako těch, kteří bydlí v novostavbách postavených po roce 2014, které jsou z regulace vyňaté. Tam totiž taky výrazně vzrostly ceny. Takže bych řekl, že obě strany mají pravdu, ale pozitivní dopady jsou mnohem menší, než berlínská vláda tvrdí.

Loni přibylo v Berlíně 18 tisíc bytů. Ani to ale nestačí k uspokojení nově příchozích a podle různých odhadů ve městě chybí zhruba 140 tisíc bytů. Proč je soukromí developeři nestavějí rychleji? Je to kvůli nižším maržím v sociálním bydlení než například u luxusních bytů či kanceláří, kde je možnost zisku větší?

Pokud mluvíme o sociálním bydlení pro chudé, tak v západním Německu ho po válce stavěli hlavně soukromí investoři. Vláda jim dala fiskální pobídky, jako třeba levné pozemky, dotace či nižší úroky a soukromí investoři postavili domy se sociálním bydlením. Po dvaceti třiceti letech dosáhly výše nájmů tržní hodnoty, protože podpora státu vypršela. Bylo to součástí poválečné ideologie, která si uvědomovala nedostatek bydlení. Vlády současně předpokládaly, že tento nedostatek časem zmizí a není tedy nutné ho udržovat navždy. Sociální byty tvoří v Německu asi čtyři procenta z celkového množství – a abyste v nich mohli bydlet, musíte mít nižší příjem. Tolik krátká historie sociálního bydlení v Německu. Tohle se nyní kvůli nedostatku bytů oprašuje a federální vláda dává na sociální bydlení více peněz. V některých městech jako třeba v Berlíně, Hamburku nebo Mnichově také platí pravidlo, že pokud soukromý investor staví novou čtvrť, musí dát třicet procent bytů jako sociální bydlení. Počet sociálních bytů tedy poroste. Ale levné bydlení bylo pro investory vždy nevýhodné, vždy upřednostňovali stavbu drahého bydlení, kde je větší zisk. Ale vždycky zároveň existoval přirozený filtr, kdy se bohatí časem odstěhují ze starších bytů a ty začnou být dostupné i pro chudší lidi.

Důležitý aspekt celé debaty o zmrazení nájmů  je, že se čeká na výsledek ústavního soudu. Pokud rozhodne, že zmrazení nájmů bylo protiústavní, co se stane? Budou muset nájemníci doplatit rozdíl v nájemném?

Teoreticky by museli doplatit rozdíl. Zákon vstoupil v platnost loni v únoru pro veškeré nové nájemníky. Nájmy pro stávající nájemníky se začaly snižovat o půl roku později, tedy v listopadu. Na internetu nyní typicky najdete dvě ceny, jak po zmrazení, tak bez zmrazení, aby byli lidé připraveni na případnou změnu po rozhodnutí ústavního soudu. Nájemnické organizace říkají nájemníkům, aby si drželi peníze stranou pro případ, že by ústavní soud regulaci zrušil. Jak to nakonec dopadne, to je těžké říci.

V Berlíně nyní probíhá sběr podpisů na petici, která požaduje, aby bylo vypsáno referendum o tom, zda mají být byty patřící velkým společnostem jak Deutsche Wohnen znárodněny, tedy aby byly povinně odprodány státu. Starosta Berlína Michael Mueller sice petici nepodporuje a říká, že existují efektivnější způsoby snížení nájmů, ale má tahle iniciativa i tak šanci na úspěch?  

Před deseti lety bych řekl, že ne, teď dokážu těžko předvídat, co může uspět, a co ne. Před časem v Berlíně proběhlo referendum o tom, zda má být zastavěno bývalé letiště Tempelhof. Je to velká  plocha v centru města. Lidé hlasovali, aby tam byl dál park – i já jsem proti tomu, aby se tahle plocha zastavěla. Proč by tedy nemohlo proběhnout teď referendum o tomhle? Lidé jsou stále radikálnější. Myslím, že je šance, že by mohlo uspět. Dokonce i v Bavorsku proběhla petice za uspořádání referenda o zmrazení nájmů (petice neprošla – bavorský ústavní soud rozhodl, že tohle není pravomoc spolkové země – pozn. red.).

Pokud by se referendum konalo a město by se rozhodlo odkoupit byty od majitelů, jaký by tohle mělo efekt na trh s bydlením?

Záleží na tom, za jakou cenu by město byty kupovalo. Pokud by za ně platilo tržní cenu, tak by se dostalo do finančních problémů, protože už teď má velké dluhy. Nemyslím si, že je Berlín schopný zaplatit plnou částku. Je však možné, že by politici na odkup bytů určili množství peněz, které je dostačující z jejich pohledu, nikoli však z pohledu majitele, tedy firmy Deutsche Wohnen. Pokud by k tomu došlo, ostatní investoři by se báli podobných iniciativ samozřejmě by byli ochotni méně investovat v Berlíně. Město už teď nedokáže uspokojit potřeby bydlení. Jediný aktér ochotný stavět by pak byla vláda – a ta nepostaví dost bytů pro všechny. Dlouhodobé důsledky by tedy byly spíš negativní. Už teď vidíme, že během vlády červeno-červeno-zelené koalice počet stavebních povolení stagnuje. A to je indikátor dokončených staveb v budoucnosti.

Pokud podle vás zmrazení není řešením krize s bydlením, co byste navrhl?

Typická opatření navrhovaná v tomto kontextu jako alternativní jsou hlavně vytváření takového prostředí, ve kterém by mohli rychleji stavět bydlení soukromí investoři, třeba snižováním administrativních bariér. Druhým opatřením je potom poskytování příspěvků na bydlení pro domácnosti s nižšími příjmy. Tato opatření jsou už nicméně v Berlíně zavedena, což v naší studii také zmiňujeme. Možná ještě účinnějším opatřením by byl rozvoj jiných měst – včetně přesměrování určitého počtu budoucích imigrantů směřujících do Berlína právě tam. Pokud se ale migrační proudy vlivem pandemie změní, možná taková opatření ani nebudou potřeba. Historie velkých měst je ostatně typická i v tom, že se střídají fáze urbanizace a deurbanizace.

https://www.respekt.cz/rozhovor/ceny-najmu-v-berline-po-zmrazeni-klesly-ale-sehnat-byt-je-mnohem-tezsi

V České republice přibývá lidí, kterým kvůli špatné finanční situaci dochází peníze už i na jídlo. Podle televizní reportáže CNN Prima NEWS potravinové banky dříve pomáhaly osamělým seniorům a sociálně slabším. V současnosti ale o pomoc žádají také ti, které by dříve ani nenapadlo, že nebudou mít na chleba.

Podle televizního zpravodajství jsou dnes nejpostiženější skupinou rodiče samoživitelé. Někteří z nich to s penězi měli těžké už před koronavirovou krizí. „Dostala jsem se do takové patové situace, kdy jsem neměla finanční příjem ani na zaplacení nájmu,“ popsala svou situaci matka samoživitelka, která si nepřála být jmenována. Vychovává dvě dcery a kvůli pandemii přišla o práci v cestovní kanceláři, kde pracovala jako průvodkyně německých turistů v Praze. V reportáží dále uvedla, že zjišťovala, jak má vůbec přežít, zaplatit nájemné a vlastně zajistit i potravu pro své dvě děti. Pomoc našla v potravinové sbírce. Přitom si původně přišla jen pro balíček s jídlem, ale nakonec dostala i práci jako dobrovolnice.

Podle ředitelky Potravinové banky pro Prahu a Středočeský kraj Věry Doušové se situace za poslední rok velmi změnila. „Situace je natolik jiná, že k nám chodí také lidé, kteří žili zodpovědný život. Měli práci, úspory, a ne svoji vinou o ni přišli. Dostávají minimální podporu a teď už vlastně nemají ani na jídlo,“ vysvětlila Věra Doušová. Právě tato banka vydá každý všední den přibližně 150 desetikilových tašek.

Věra Doušová dále popsala, že potravinovým bankám nepomáhají jenom firmy, které vozí do skladů jídlo, ale také jednotlivci, rodiny nebo jiní dobrovolníci. „Musím říct, že lidé jsou velmi solidární. Vždycky, když nám začnou docházet trvanlivé potraviny, tak kdykoliv to řeknu do rádia nebo televize, okamžitě se zvedne velká vlna solidarity a lidé nám volají a nosí desetikilové pytle mouky, či pět kilo másla. Každý přinese to, co je v jeho možnostech,“ popsala Věra Doušová. Potravinové banky chystají 24. dubna sbírku. Žádosti o pomoc jsou oproti loňskému roku až dvojnásobné.

„Evropská komise vymezila přísné mantinely tomu, co v Národním plánu obnovy může být,“ říká vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček a dodává: „Evropské peníze by nám měly pomoci nastartovat a modernizovat ekonomiku po pandemii koronaviru, ale nejen v souvislosti s ní. Z Evropy bychom podle posledních informací mohli získat cca 172 miliard korun. Dále budeme mít možnost, pokud se pro ni rozhodneme, čerpat také půjčky až do výše cca 405 miliard korun. Prozatím jednáme v rámci koalice o zapojení dalších přibližně 18 miliard korun ve formě úvěrů. Nejde přitom jen o pomoc v kontextu s covid-19, v plánu se řeší i další témata jako je digitalizace, udržitelná doprava, zelená ekonomika, zdravotnictví, vzdělávání, výstavba jeslí či domů pro seniory. Oproti jiným státům je český plán připraven dobře a věřím, že ČR bude patřit mezi první země, kterým ho Evropská komise potvrdí.“

Národní plán obnovy ČR je postaven na 6 pilířích, které vytváří podmínky pro rozvoj ekonomiky, reagují na specifická doporučení Evropské komise pro posílení hospodářského růstu a adresují témata udržitelného rozvoje, včetně dekarbonizace, digitalizace a podpory nejslabších regionů. Na infastrukturu a zelenou tranzici je v tuto chvíli předpokládaná alokace cca 79 miliard korun, na výzkum, vývoj a inovace má putovat 14 miliard korun, na digitalizaci 34 miliard korun, pro vzdělávání a trh práce se nyní počítá s cca 41 miliardami korun, na instituce a podporu podnikání s více než 6,5 miliardami korun a do pilíře týkajícího se zdraví a odolnosti obyvatel by mělo jít víc než 15 miliard korun. Konkrétně by se v rámci NPO měla posílit odolnost zdravotnictví, podpořit systém prevence v onkologii včetně souvisejících kapacit, řešit ochrana přírody, vybudovat vysokokapacitní internetové připojení pro školy i domácnosti, digitalizovat školy nebo zavádět inovace do podnikové praxe.

„Příprava Národního plánu obnovy stojí na kompromisu mezi požadavky kladenými na plán Evropskou komisí, potřebami a prioritami jednotlivých rezortů a všech relevantních partnerů – svazů, asociací, spolků, se kterými od podzimu jednáme,“ říká náměstkyně ministra průmyslu a obchodu pro hospodářskou politiku a podnikání Silvana Jirotková a dodává: „NPO je pouze jedním ze zdrojů, které do ČR přitečou v příštích letech a není určen k tomu, aby pokryl všechno, co ČR bude realizovat. V tuto chvíli plán finalizujeme, jedná se o něm mimo jiné ve výborech i na plénu Senátu a Poslanecké sněmovny, pokračují také konzultace s Evropskou komisí. Do konce března chceme plán poslat do mezirezortního připomínkového řízení. A ve čtvrtek 8. dubna bychom chtěli uspořádat on-line veřejnou debatu k NPO, které se bude moct zúčastnit úplně každý. Kromě toho na adrese https://www.planobnovycr.cz/ spouštíme speciální web, kde už je nyní k dispozici pracovní verze komponent NPO. Web budeme postupně rozšiřovat o aktuality a další informace, které s NPO souvisí a které příprava a proces schvalování plánu přinese. “

Po vypořádání připomínek MPO plán předloží vládě, odtud bude putovat do Evropské komise. Komise a následně Rada EU by se měly vyjádřit do 3 měsíců od předložení ze strany členských států.

Nástroj pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility – RRF), ze kterého má být NPO financován, představila Evropská komise na konci května 2020. Legislativní rámec pro něj však vešel v platnost až 12. února tohoto roku. Jde o největší nástroj z unijního plánu obnovy Next Generation EU, který má členským státům pomoci řešit hospodářské a sociální dopady pandemie koronaviru a zajistit, aby ekonomiky uskutečnily ekologickou a digitální transformaci a staly se udržitelnějšími. RRF představuje mimořádnou finanční injekci v celkové výši 672,5 miliardy eur na období 2020-2026. Z toho by 312,5 miliardy eur mělo jít na granty, z nichž 70 % bude třeba zazávazkovat v letech 2021 a 2022 a 30 % do konce roku 2023. Mimo to se má členským státům uvolnit 360 miliard eur v podobě půjček na další financování reforem a investic.

Tvrdím, že v těchto dnech procházíme klíčovým bodem zlomu současné epidemie Covidu.

Nejprve čísla.

K 25. březnu evidujeme 1 480 tis. osob, které nákazou prošly. Podle lékařů naprostá většina z nich je vůči nákaze imunní minimálně dalších šest a více měsíců. Jen mimořádně se někdo nakazí podruhé.

Podle expertních odhadů, je tu další skupina těch, kteří nákazou prošli a v této statistice nejsou, protože to byli lidé s minimem příznaků. Těch může být – odhadem – až jeden milion. Takže k tomuto datu zde možná máme přibližně 2,5 milionu osob, které mají přirozenou imunitu vůči této nákaze.

Ke stejnému datu bylo očkováno 1, 450 milionu osob, z nich je 400 tis. i druhá vakcína tj. 1 milion osob je chráněn vakcínou proti nákaze. Protože i první vakcína má schopnost zásadně snížit možnost nákazy.

Bodem zlomu i to, že nejpozději 27. března dojde k tomu, počet podaných vakcín převýší počet nakažených a rychlost, se kterou se zvyšuje počet denně podaných vakcín, nejméně třikrát převyšuje denní počet nakažených a tento rozdíl se bude dále zvyšovat. Prostě předbíháme rychlostí ochrany před covidem rychlost jeho šíření.

Celkově tedy zde máme před nákazou chráněno kolem 3,5 milionu osob tj. více než třetinu z celkového počtu obyvatel. Já myslím, že to je velmi dobrý výsledek.

Ten výsledek plně obstojí i v mezinárodním srovnání. Chápu, že se takový závěr těm, co stále bojují s vládou, nemusí líbit. Ale protože v případě těchto „bojovníků“ vůbec nejde o racionální uvažování, těžko jejich postoj změníme.

Jaký bude nejbližší vývoj? Do konce dubna by – podle odhadů – měly být dodány do ČR dva a možná až tři miliony dávek vakcíny. Jak víme, jejich dodávky vůbec na naší vládě nezávisí a my jen se můžeme doprošovat EU, aby na nás nezapomněla. Pokud se prodlouží interval mezi prvním a druhým očkováním – a to je při malém počtu vakcín to nejlepší řešení –  pak můžeme dosáhnout stavu, kdy na konci dubna bude oproti nákaze chráněno  – jak přirozenou imunitou po prodělané nákaze, tak očkováním až 5 milionů osob, tedy polovina populace.

Za této situace tak dojde k podstatnému útlumu šíření covidu. Přirozeně za předpokladu, že se neobjeví nová mutace, která by byla odolná vůči dosavadní získané imunitě.

Uvedená data také dokazují, že naše pozice – jakkoli je zlehčována jejími kritiky – mezi ostatními evropskými zeměmi vůbec není špatná. Možná, že je lepší, než to na první pohled vypadá a než jsme ochotni si připustit.

 

Mimořádné výkony českého zdravotnictví

První, co je třeba zvláště zdůraznit, jsou fantastické výkony našeho zdravotnictví. Ten superlativ je plně na místě.

Za klíčový ukazatel efektivnosti našeho zdravotnictví a vůbec péče, která je poskytována v souvislosti s Covidem, pokládám ukazatel dosažené smrtnosti, čili kolik lidí umírá s touto nákazou.

Zde je naše pozice nesrovnatelně lepší než některých okolních zemí. U nás umírá z počtu nakažených přibližně 1,7 % osob nakažených Covidem. V Německu od počátku epidemie zemřelo více než 75 tis. osob při celkové nákaze 2,7 mil osob tj. 2,8 %. V Polsku je to 45 600 zemřelých na 1,8 mil nakažených tj. 2,5 %. V Rakousku je 526 tis. nakažených a 9200 úmrtí tj. smrtnost 1,7 %.

Také v sousedním Slovensku jsou čísla o smrtnosti vyšší – 2,6 % tj. nakažených 354 tis. a 9300 úmrtí. Obdobně je tomu v Maďarsku, kde na 603 tis. nakažených připadá 19 200 úmrtí a tedy smrtnost 3,2 %. Maďarská relativní čísla jsou tak dokonce vyšší než italská, kde se počet úmrtí již dostal na úroveň 106 tis. při nakaženosti 3,401 mil osob tj. smrtnost 3,1 %.

Právě relativně nízká smrtnost na Covid je ukazatelem, který asi není zajímavý pro česká média a opoziční politiky. Má to patrně jediný důvod – nehodí se to ke kritice vlády. Je daleko lepší používat globální čísla o celkové úmrtnosti, protože ta vychází hůře a je to pak důvod k velmi laciné kritice.

Přitom je podle mého soudu ukazatel smrtnosti klíčový, který dokazuje vysokou efektivnost našeho zdravotnictví, jeho odolnost v této nesmírně složité situaci. Co jiného lépe vypovídá o kvalitě práce našeho zdravotnictví než to, že dokážeme zachránit více lidí před fatálním koncem, než v ostatních zemích.

Vždyť kdybychom dosahovali stejné smrtnosti jako Německo nebo Slovensko, pak dnes evidujeme více než 40 tis. resp. více než 37 tis. úmrtí s covidem, tedy o deset tisíc více než dosud.

Bohužel efektivnost našeho zdravotnictví část veřejnosti považuje za cosi samozřejmého a nechce vidět, jaké úsilí stojí za záchranou takového množství lidí. Naše zdravotnictví – i když si to moc lidí nechce přiznat – je na světové úrovni. To tato krize bezesporu dokazuje a všichni, kteří se zvládání této krize podílejí, si zaslouží naši hlubokou úctu.

Naším klíčovým problémem je nekázeň a nedodržování pravidel

Opoziční politici využívají ke své kritice počet úmrtí ve vztahu k počtu obyvatel. Nechtějí však vidět, že pokud je u nás nakaženo covidem 13 % veškerého obyvatelstva, pak je určitý počet úmrtí na tuto smrtelnou nemoc nevyhnutelný.

Náš zásadní problém je v tom, že se nám nepodařilo zabránit tomu, aby se virus v populaci nešířil tak rychle. V Německu jsou nakaženy zhruba 3 % obyvatelstva, na Slovensku je to kolem 6  %, obdobně je tomu v Maďarsku.  Naše nakaženost v populaci Covidem je tak minimálně relativně dvakrát vyšší než v okolních zemích.

To je náš hlavní problémem v této pandemii. Z toho pak také pramení vysoký stupeň zatížení kapacit našeho zdravotnictví.

Můžeme vysoce oceňovat efektivnost zdravotní péče a obětavou práci všech zdravotníků, jestliže se však se setkává s vysokým stupněm nakaženosti vyvolaným vysokým stupněm nekázně obyvatelstva, benevolencí a neochotou respektovat doporučení, pak je úsilí všech zdravotníků naprosto znehodnocováno právě těmito kroky, které mají bránit rozvoji epidemie.

Obávám se, že snad nikde v Evropě nenajdeme takový stupeň občanské nekázně, odmítání respektovat hygienická opatření jako je tomu u nás.

Budeme-li kriticky hodnotit, co je hlavní příčinou současné situace s rozvinutím nákazy mezi obyvatelstvem, pak je to zcela nesporně nerespektování hygienických doporučení.

Proč právě v České republice se nakazí za stejnou dobu jako v sousedních zemích daleko větší část obyvatelstva. Máme tu nakažlivější vir, nebo jsme méně odolná populace? Jak jinak než nekázní, nerespektováním hygienických pravidel, či arogancí můžeme tento rozdíl vysvětlit?

 Proč tomu tak je? Vidím to především jako širší problém, který bych nazval jako neschopnost státu vymáhat plnění těchto doporučení. V obecnější rovině je to pak známý problém nízké vymahatelnosti práva, ne-li v některých případech doslova rezignace státní administrativy na dodržování právních předpisů, což denně vidíme kolem sebe.

Jen v ČR zřejmě může nastat situace, kdy ačkoli mají být zavřené restaurace příkazem hygieniků, najdete restaurace, kde se každý den otevírá a nic se neděje. Žádná sankce, odebrání živnostenského oprávnění za to, že tento provoz vystavuje občany nebezpečí nákazy resp., dokonce umožňuje její rozšíření mezi populaci. Prostě nic se nestane.

A je to také v obecném povědomí, že úplně největším, medii opěvovaným, hrdinou je ten, kdo tato hygienická pravidla nerespektuje a zcela očividně je ignoruje.

 

Nejbližší kroky

Jsme v bodu zlomu vývoje současné epidemie. Co udělat dál?

Už po velikonocích – kolem desátého dubna – mohou být otevřeny všechny základní a střední školy v plné šíři. Není důvod s tím dále otálet. Samozřejmě, že za těch podmínek jako v okolních státech – tedy větrání v době výuky, oddělení tříd při pohybu po školní budově atd.

Zrušme jeden měsíc letních prázdnin. Ať děti dohoní to, co zameškaly v redukci učiva při distanční výuce. Školy byly nejméně půl roku v podstatě zavřeny, tak proč by neměly být školní prázdniny jen v srpnu? Copak se děti dostatečně nezrekreovaly v minulých měsících? A někteří učitelé taktéž. Neměli snad opravdu dlouhé prázdniny? Pošleme děti např. na školy v přírodě, ale hlavně – ať se něco učí prezenčně. Mimochodem tím, bychom pomohli i některým hotelům.

Myslím, že v průběhu dubna se dají postupně otevřít i další obchody a služby, nikoli však restaurace, divadla či kina a také masové akce. Tam musíme být stále velmi opatrní.

Musíme také najít odvahu k nevyhnutelnému kroku týkajícímu se restaurací a hotelů. Mnohé naše kapacity jsou závislé na turistickém ruchu. Přijíždělo k nám minimálně 15 mil osob za rok – to skončilo. Praha, Český Krumlov a další prostě musí pochopit, že k takovému rozvoji turistiky v nejbližších 3 – 5 letech v žádném případě nedojde. Nikdo nebude mít chuť sem jezdit. Jsme přece zemí s největší relativní nakažeností obyvatelstva. Evropa nebude mít zájem někam cestovat. To vše se změní a bude trvat roky, než se obnoví zase cestování v minulých rozměrech – pokud vůbec se obnoví.

Musíme už najít odvahu, abychom si řekli, že státní podpory pro tento segment končí – a budou trvat maximálně do května. Daňoví poplatníci to už dál nemohou financovat.  

To, že jsme v bodu zlomu, ještě neznamená, že už můžeme opustit všechna nařízení o lockdownu. Naopak, musíme ještě do konce dubna vydržet. Jsme však na dobré cestě ke zvládnutí této pandemie…

O půlnoci z pátku 26. na sobotu 27. března začne Sčítání lidu, domů a bytů 2021. Poprvé v historii je primárně připraveno jako online. Pro sečtení je možné využít webový formulář nebo mobilní aplikaci. Kdo se nesečte online, tomu sčítací komisař ve druhé polovině dubna předá listinný formulář.

„Při přípravě jsme maximálně využili existující registry státních úřadů a ve sčítání se ptáme pouze na to, co nelze zjistit jinak. Způsob sčítání jsme upravili tak, aby bylo i přes aktuální pandemii maximálně bezpečné,“ říká Marek Rojíček, předseda Českého statistického úřadu.

Občané České republiky, respektive cizinci s trvalým či přechodným pobytem nad 90 dní, se od soboty 27. března budou moci sečíst z počítače, tabletu nebo mobilu, a to buď prostřednictvím elektronického sčítacího formuláře na webu www.scitani.cz, nebo pomocí mobilní aplikace Sčítání21 dostupné v Google Play a App Store. Přihlášení do elektronického sčítacího formuláře, ať už přes webové rozhraní, nebo mobilní aplikaci, bude snadné. Stačí k tomu osobní doklad (občanský průkaz, cestovní pas, v případě cizinců doklad vydaný ČR) a datum narození. Přihlásit se lze i pomocí datové schránky či elektronické identity (eidentita.cz), například prostřednictvím bankovní identity nebo elektronického občanského průkazu.

Vyplnění online formuláře je jednoduché, návodné, a oproti tištěnému formuláři i výrazně rychlejší. Čtyřčlenné domácnosti zabere přibližně 30 minut. Nápověda k vyplnění je nedílnou součástí každé jednotlivé otázky. Vyplnit sčítací formulář z pohodlí domova lze i za ostatní členy domácnosti. Pomoci s online vyplněním můžete po vzájemné dohodě také dalším rodinným příslušníkům či svým blízkým a známým, kteří sami vyplnit elektronický formulář nezvládnou.

Bezpečnost a ochrana

Ochranu a bezpečnost při vyplňování elektronického sčítacího formuláře zaručuje technické řešení respektující přísné bezpečnostní standardy a související zákonné normy. ČSÚ používá maximálně zajištěné softwarové řešení a informační systémy umístěné ve vysoce chráněném prostředí. Získané osobní údaje nebudou nikomu poskytovány a podléhají kompletní anonymizaci, vymazání či zničení. To znamená, že slouží k základní identifikaci při sběru informací, ale následně se oddělí od ostatních dat podstatných pro tvorbu statistik. „Výsledky sčítání budou uveřejněny pouze v souhrnné podobě, která nebude umožňovat identifikaci fyzických osob. Údaje získané pro statistické účely nejsou a nemohou být jakýmkoliv způsobem zpřístupněny jiným subjektům, a to ani státním úřadům či orgánům veřejné moci. Jedná se o základní mezinárodně platný princip fungování oficiální statistiky. Je tedy zcela vyloučeno, aby poskytnutí údaje komukoliv způsobilo jakýkoliv postih, znevýhodnění, újmu či škodu,“ vysvětluje Marek Rojíček.

Informační podpora

Informační podporu k nadcházejícímu sčítání a pomoc veřejnosti s vyplňováním sčítacích formulářů poskytuje od 12. března Kontaktní centrum Sčítání 2021. Centrum je v provozu denně od 8 do 22 hodin včetně sobot, nedělí i svátků na kontaktních linkách 253 253 683
a 840 30 40 50. Na kontaktní centrum je ale také možné pokládat dotazy prostřednictvím
e-mailu dotazy@scitani.cz nebo chatu ve virtuální poradně Sčítání 2021.

Sčítání lidu, domů a bytů se koná jednou za deset let a jeho cílem je získání přesných a aktuálních dat, která slouží k efektivnějšímu plánování mnoha aspektů veřejného života. Jeho organizátorem je Český statistický úřad, nezávislá a apolitická instituce. Hlavními principy práce ČSÚ jsou: nezávislost, nestrannost, objektivita, přesnost a spolehlivost, všem stejné informace ve stejný čas, ochrana důvěrných údajů. V roce 2020 důvěřovalo Českému statistickému úřadu 61 % obyvatel a patří tak podle Centra pro výzkum veřejného mínění k vůbec nejdůvěryhodnějším institucím v zemi.

Co musí udělat zaměstnavatel, aby byla tato rizika eliminována nebo alespoň minimalizována?

Zaměstnavatel by měl ve skladových provozech zejména dodržovat nejen základní právní předpis v oblasti bezpečnosti práce, kterým je zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, kde například § 102 odst. 4 stanoví, že zaměstnavatel je povinen vyhodnotit rizika a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno, ale i další související právní předpisy, například zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, dále nařízení vlády č. 378/2001 Sb., nařízení vlády č. 495/2001 Sb., nařízení vlády č. 101/2005 Sb. Dle našeho názoru se jedná o stanovení účinného systému řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. 

S jakými konkrétními porušeními předpisů se při kontrolní činnosti setkáváme?

V zásadě se jedná o porušení obecného právního předpisu, kterým je zákoník práce, ale také předpisů souvisejících. Budeme-li konkrétní, pak se jedná zejména o to základní: nedostatečné (nekonkrétní) školení. Z kontrolní činnosti víme, že v některých případech v osnovách školení chybí zejména návody na obsluhu konkrétních technických zařízení, například ručně vedených vozíků. Dále jsou v řadě případů interní předpisy, především pracovní postupy prováděných prací a místní řády skladů, pouze obecné a nekonkrétní. Z kontrolní činnosti jsme rovněž zjistili, že nejsou výjimkou případy, kdy při nástupu nového zaměstnance probíhá jen jeho formální seznámení s obecnými předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to tak, že je mu předložena k podpisu osnova všeobecného vstupního školení a je mu řečeno, aby si obsah sám přečetl. Zaměstnanec je pak zařazen na pracoviště, aniž jsou mu zdůrazněny zásady bezpečného chování při práci na konkrétním pracovišti.

S jakými riziky se můžeme setkat ve skladových provozech?

V některých skladových provozech jsou to například nedostatky na úseku prostorových řešení, jakými jsou nevhodné uspořádání skladových prostor, úzké a materiálem zužované komunikace, nedostatečný manipulační prostor. Dále dopravně provozní řešení v řadě případů vytváří riziko konfliktu pěší versus manipulační technika, případně hrozí pád skladovaného břemene z regálu. Podle našeho názoru je největším nedostatkem ve skladových provozech, a to nejen s chemickým zbožím, vyhledávání a hodnocení rizik na pracovišti a následné seznamování zaměstnanců s vyhledanými konkrétními riziky. Z informačního systému Státního úřadu inspekce práce vyplývají nejzávažnější nedostatky, mezi které lze zařadit ohrožení zaměstnanců dopravou na pracovišti, dále také nestanovení parametrů pro stohování zaměstnavatelem, kdy maximální výšky stohování jsou zpravidla určovány odhadem a intuitivně, tzn. na základě zkušeností.