Rozhovor se členkou Evropského hospodářského a sociálního výboru Jarmilou Dubravskou
Za Agrární komoru ČR jste členkou Evropského hospodářského a sociálního výboru. Nedávno jste jednali o otázce územního rozvoje venkovských oblastí v souvislosti s uplatňováním Společné zemědělské politiky EU. Co jste tam konkrétně řešili?
Máte pravdu, představenstvo Agrární komory ČR mně nominovalo v roce 2020, to je na období 2020–2025, za členku Evropského hospodářského a sociálního výboru. Česká republika jako jedná z mála zemí neměla v období 2015 až 2020 žádného zástupce podnikatelů v zemědělství v tomto poradním orgánu. A když bereme do úvahy, že Česká republika má vynikající podmínky pro zemědělství, rybářství, lesnictví a výrobu potravin na jedné straně a na straně druhé významnou historii uvedených odvětví, byla aktivita Agrární komory ČR přirozená. Komora zastupuje většinu podnikatelů v zemědělství, lesnictví a potravinářství, prosazuje a obhajuje zájmy svých členů, kterým poskytuje poradenství a informační služby na celém území ČR. Agrární komora již od roku 1993 pomáhá zachovat tradiční kvalitu českého zemědělství. Komora pomáhá rozvoji zemědělství a venkova České republiky, její členové produkují cca 80 % potravin a hospodaří na cca 60 % zemědělské půdy.
A teď pojďme k našemu jednání. Na odborné sekci pro zemědělství, rozvoj venkova a životní prostředí jednáme o návrzích Evropské komise, Rady a Evropského parlamentu. Také připravujeme stanoviska z vlastní inciativy. Právě strategie rozvoje venkovských a městských oblastí je jedním z nich. Společná zemědělská politika (SZP) je nejstarší politikou EU. V období po druhé světové válce měla za cíl zvýšit produkci potravin pro obyvatele. Postupně se cíl měnil. Dnes má například reagovat na změny klimatu, také chránit zemědělce a zabezpečit přiměřenou životní úroveň. SZP, podle našeho názoru, má v první řadě podporovat zemědělce, zvýšit produktivitu zemědělství, zajistit dodávku potravin za dostupné ceny, ale i zachovat venkovské oblasti. Venkov se vylidňuje, lidi jezdí za prací do měst a vesnice nám pomalu vymírají. Život ve městě je výrazně jednoduší. Musíme hledat způsoby, jak lidi na vesnici stabilizovat, jak jim pomoct při hospodaření, jak podporovat hospodaření. Situace se liší od jednoho členského státu Evropské unie k druhému. Státy mají vlastní strategie a využívají možnosti, jak podpořit přes program rozvoje venkova a národní dotace zemědělce. Vidíme velké rozdíly mezi starými a novými členskými státy. Na jednání jsme se zaměřili na současný stav a diskutovali o nových výzvách a možnostech spolupráce mezi venkovskými a městskými oblastmi. Rozdíly mezi venkovem a městem stále rostou, a to je velký problém. Je nutné uvědomit si, že města bez venkova nepřežijí a že venkov je základem pro tak skloňovanou trvalou udržitelnost a kvalitní životní prostředí. Bez hospodaření na půdě, bez vyváženosti rostlinné a živočišné výroby nemůžeme snižovat uhlíkovou stopu, ale ani nakrmit národ. Že ve městech můžeme pěstovat různé druhy salátů, nebo některé druhy ovoce? Ano, to jde. Není to však systém, kterým nakrmíme všechno obyvatelstvo a nesmíme zapomínat, že na zemědělské půdě musíme hospodařit, jinak bude docházet k degradaci půdy a budeme čelit častěji záplavám a jiným přírodním katastrofám. Chov hospodářských zvířat v přiměřeném počtu je nevyhnutelný, půda bez živin, které pochází z chlévské mrvy a kejdy, ztratí tak základní prvky jako dusík, draslík, fosfor a jiné a nebude obsahovat organickou hmotu, která je schopná zadržovat vodu a nebude schopná vázat uvedené prvky. Bez hospodářských zvířat ztratíme život v půdě, to je červy, larvy, brouky apod., ale také přijdeme o biodiverzitu. Koloběh života v přírodě platí, i když je člověk Homo sapiens, zákony přírody nepřelstí.
Především jste konstatovali, že je nutné zastavit rostoucí rozdíly mezi venkovskými a městskými oblastmi. V čem spočívá podstata těchto rozdílů a k čemu jste dospěli?
Město a vesnice, nebo městské a venkovské oblasti, dva různé způsoby života lidí. Trend „úniku“ lidí z venkova do měst je přirozený a trvá už léta. Nedokázali jsme stabilizovat lidi na venkově v minulosti a dnes sklízíme úrodu. Ve městě je lehčí způsob života, většina profesí vyžaduje 8hodinový pracovní čas a lidé mají volný víkend, svátky, možnost trávit volný čas se svou rodinou, přáteli, sportem, či v restauracích, učit se ve večerních školách jazykům, nebo cvičit jógu. Jsou stovky možností, jak ve městě trávit smysluplně čas a téměř neomezené možnosti pro děti i dospělé, pro rodiny i osamělé lidi. Ztratilo se „spojení“ s venkovem, s přírodou, jsou lidé, kteří nikdy neviděli krávu, nevěří, že řepka má těžký pyl, a proto nemůže být zdrojem různých alergií, a to na rozdíl například od kvetoucích stromů nebo keřů. Neznají, jak těžké je vyprodukovat litr mléka, že od telete po dojnici utečou tři roky. Nechápou, že vejce z klecového chovu má méně mikroorganizmů, je čerstvější a nosnice v obohacených klecích mají lepší podmínky než ty, které musí každý den bojovat se stovkami či tisíci dalších nosnic o vodu, krmivo, o místo na snášku nebo jen o holý život. Lidé, kteří žijí na vesnici a hospodaří, znají chování zvířat a jejich požadavky. Problémem je, že o venkově často rozhodují ti, kteří nikdy na venkově nežili, nechovali zvířata, chybí jim vzdělání v oboru a praxe. Venkov nebyl nikdy tak vzdálený městu, jak je tomu dnes. Naopak na venkov se vracejí lidé z měst, ale nevedou opravdivý „venkovský“ život. Víte o tom, že například Francie přijala zákon, kterým „chrání“ kokrhání kohoutů? Lidem, kteří stavějí domy na venkově, nic nechovají a pěstují často jenom „anglický trávník“ vadí bučení krav, nebo pach hnoje od prasat. Dokonce se našli i takoví, kterým vadilo sekání ve večerních hodinách a požadovali, aby zemědělci o víkendech nepracovali na vlastních polích.
A k čemu jsme dospěli? Různé strategie Evropské unie, které byly připraveny, je nutné revidovat a koordinovat. Hospodářská zvířata na venkov patří, stejně tak pěstování obilí, olejnin, nebo ovoce a zeleniny. Musíme vytvořit vhodné podmínky pro ty, kteří na venkově hospodaří a taky vhodné podmínky pro mladé lidi, aby i přes všechny překážky zůstávali na venkově žít a hospodařit.
Proto, když vytvoříme vhodné podmínky pro zemědělce na venkově, máme vyhráno. Je nutná propagace zemědělství ve školách, v médiích, neomezování zemědělců, ale naopak. Potraviny přeci nedokážeme vyrobit bez zemědělců. Zemědělec, který hospodaří s péči řádného hospodáře je součástí krajiny, je součástí životního prostředí. On ví, jak chránit přírodu, zadržovat vodu, co potřebují zvířata. Jsou to všechno jeho pracovní prostředky, bez kterých nemůže existovat.
Právě zemědělci se na českém, ale i evropském venkově, potýkají s nedostatek pracovníků, kteří by přispěli k dalšímu rozvoji života na vesnicích. Jak byste charakterizovala současnou situaci a jsou na obzoru nějaká východiska z této situace?
Jak jsem již uvedla, zemědělství není běžný typ práce na osm hodin. O zvířata musíme pečovat o víkendech, svátcích, v zimě či v horkém létě, ve dne i v noci. Je to tvrdá „řehole“. V rostlinné výrobě to také není všechno jednouché i když využíváme moderní stroje, lidská práce je základem úspěchu. Když je sklizeň, musíme sklízet úrodu o víkendech, nebo do pozdních hodin, abychom využili příznivé počasí. Kromě náročnosti je zde rozdíl ve výši průměrného příjmu. Víte o tom, že příjem zemědělců je v průměru o 40 % nižší, než je příjem pracovníků v jiných oborech? A to často zemědělci musí mít různé dovednosti a neustále se vzdělávat. Vidíme to například u techniky, mnohé stroje jsou vybavené počítači a dotykovými obrazovkami, dnes i v zemědělství pracují vysoce specializování odborníci, zvířata mají čipy, nebo přesnou identifikaci, v centrálních registrech vedeme aktuální informace o zvířatech, jejich předcích i potomcích, o jejich užitkových nebo reprodukčních vlastnostech. Mzdy souvisí s cenou komodit, za desetiletí se zvýšila cena některých vstupů několikanásobně, ale cena mléka nebo obilí se už léta nemění. Velké rozdíly jsou u mezd zemědělců i mezi členskými státy. A tady sehrává velkou roli i dotační politika jednotlivých států.
Právě v zemědělství obrovským tempem v posledních letech postupuje automatizace, robotizace a digitalizace, která má za cíl ulehčit způsoby práce nejen v rostlinné, ale i v živočišné výrobě. Jak tento proces přispívá ke stabilizaci života na venkově?
Je to velká pomoc pro zemědělce. Například ruční dojení před desítkami let bylo nahrazeno dojícími automaty, zautomatizovali jsme krmení, odstraňovaní hnoje, větrání či vytápění, některé činnosti jsou plně automatizované (například ve výkrmu kuřat). Nesmíme však zapomínat na to, že i při plné automatizaci je nutný dozor člověka, jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. Používáme techniku, která je schopná dávkovat minimální množství hnojiv, nebo přípravků na ochranu rostlin, na základě množství chlorofylu se například dávkuje hnojivo (nebo se naopak neaplikuje žádné množství). Máme přesné secí stroje, dokážeme kapénkovými závlahami šetřit vodu a velmi šetrně ji využívat na pěstování rostlin. To všechno je přínosem pro zemědělství, ale i pro životní prostředí, hospodaření s vodou, či pro spotřebitele, který má možnost koupit domácí kvalitní potravinu, která je od začátku až po pult pod přísným dohledem našich kontrolních orgánů. Nesmíme zapomínat, že vyspělá technika a technologie není levná a jen ti, kteří hospodaří efektivně mohou tuto techniku používat. Také je nutná minimální výměra zemědělské půdy nebo dostatečný počet hospodářských zvířat, aby se moderní technika mohla nejen využít, ale i zaplatit. Ekonomické zákony platí všude, v zemích EU i ve třetích zemích. Proto se potkáváme se zvyšováním koncentrací u konvenčního zemědělství. Je to vývoj, menší celky mají šanci přežít a prorazit jenom tehdy, když mají specializaci a jejich produkce je možné prodat za vyšší cenu.
Přejděme zpět k otázce úbytku pracovníků v zemědělství. Jak to ovlivňuje další demografický vývoj na venkově?
Celkové náš kontinent stárne a populace v Evropě se podle výhledů bude snižovat, co však neplatí pro jiné kontinenty, zejména pro Asii nebo Afriku, kde se bude počet obyvatel zvyšovat. Odhaduje se, že v roce 2050 nás bude kolem 10 miliard a je nutné si uvědomit, že tuto populaci bude nutné nakrmit. Pro zemědělce a zemědělství by to měla být dobrá zpráva. Máme však problém s úbytkem zemědělské půdy, jako jedna z mála vyspělých zemí si totiž zemědělskou půdu nechráníme a nemáme zákon na skutečnou ochranu zemědělského půdního fondu. V minulosti, to je v období 2017 až 2019, tehdejší prezident Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek, představil návrh ochrany zemědělské půdy poslancům, uskutečnilo se vícero jednání, ale zákonodárci se neztotožnili s návrhem zemědělců, přestože tento návrh zahrnoval některé návrhy, platné ve Francii či Německu, tedy v zemích, kde je skutečně zemědělská půda pod ochranou státu a kde na zemědělské půdě hospodaří zemědělci (a tedy je chráněná před spekulanty, kteří kupují půdu jenom z investičních důvodů). Ale vraťme se ještě k demografii. Je možné ji ovlivnit, jak pozitivně, tak negativně. Negativní příklad nám ukázala Čína, když v minulosti „povolila“ manželům jenom jedno dítě. Zpětně si zákonodárci uvědomili, co tato politika přináší, a tak se v otázce počtu dětí změnily podmínky. Pozitivním příkladem jsou sociální jistoty pro mladé lidi, pomoc při zabezpečení financování bydlení a další stimuly.
I když práce v zemědělství je tou nejvýznamnější složkou dalšího rozvoje života na venkově, lidé, kteří tam žijí, musejí mít zabezpečeno vhodné zásobování potravinami a jinými potřebami pro domácnost, dále dopravní obslužnost a současně i kulturní vyžití. Co k tomu můžete říci?
Ano, s tím je možné jenom souhlasit. Na venkově jsme v minulosti měli malé obchody, kde byli základní potraviny a potřeby pro obyvatele vesnice. Na větší nákupy se jezdilo do města. Dnes mnohé vesnice nemají vlastní obchod a pojízdné prodejny nejezdí všude. Existují různé možnosti, jak zabezpečit fungování obchodu a zabezpečení základnými potřebami pro obyvatele.
Také když chceme chránit životní prostřední, neměli by jezdit auta jenom s jedním řidičem a bez posádky. Je to daň za to, že byly zrušeny spoje do některých vesnic. Obnovení spojení (autobusové vlakové) bude nutností, abychom dokázali přepravit lidi a abychom jim zabezpečili komfort.
Jakou pomoc v rozvoji venkovských oblastí plánuje Evropská komise, potažmo Evropský parlament?
Evropská komise už v minulosti využila Program rozvoje venkova na financování některých aktivit zaměřených na rozvoj venkovských oblastí. A v návrzích pokračuje v dalším plánovacím období. Musím však upozornit na fakt, že společná zemědělská politika, kde se objem finančních prostředků zmenšuje, nemůže řešit sále narůstající počet problémů. To prostě nejde, aby jeden balík peněz uspokojil všechny nové požadavky společnosti. Z financí pro „zemědělce“ budujeme kanalizaci, cyklostezky, nebo náměstí. Ne není to špatné, budovat vesnice nebo cyklostezky, sázet stromy kolem cest nebo budovat parky. Je to v pořádku, ale takový typ investic by měl být z „jiného“ rozpočtu a zejména, by měli být finance i hodnocené, co přinesou. Máme cyklostezky, kde za celý den potkáte na kole tři lidi. Nebo vysázíme stromy, a často příliš blízko, nebo nevhodný druh, a pak už o tuto investici nikdo nepečuje, nikdo kolem stromořadí neseče trávu, nikdo neupravuje korunu stromu apod. Vždy je nutné si uvědomit, že každá investice je jenom prvním krokem, je pak nutné pokračovat. A na to nesmíme zapomínat.
Jak k této otázce přistupuje český stát?
Česká republika si v posledních letech, i díky tlaku zemědělců, uvědomila, že je nutná podpora zemědělství a následně i potravinářství (ale taky rybářství a lesnictví. Za poslední roky byl připraven systém podpor, které měly pomoci stabilizovat jak sektor rostlinné výroby (včetně specializované rostlinné výroby), tak sektor živočišné výroby. Bez těchto podpor by dnes Česká republika měla výrazně nižší podíl domácích českých potravin. Je však nutné uvědomit jsi tři základní skutečnosti. Za prvé, zemědělci v starých zemích EU mají výrazně vyšší podpory přes rozvoj venkova, u nás je to jenom 35 %, vyspělé země využívají sílu národních rozpočtů a vyšší finance na venkov (například Rakousko má z vlastních zdrojů dotaci 100 %, Belgie a Německo cca 60 %). Podobně mají vyspělé státy „navrch“ i u národních podpor, kde jim síla rozpočtů umožňuje poskytovat na stejné komodity 3 až 5krát vyšší dotace. Za druhé, nesmíme zapomínat na národní legislativu. Staré země EU chrání zemědělskou půdu, vytvářejí podmínky pro zaměstnávaní mladých lidí, financují vzdělávaní, vytvářejí vhodné podmínky pro hospodaření. A ptáte se, co je za třetí? Přístup na trh. V zahraničí je odbyt komodit a potravin přes maloobchodní sítě. Že ty existují i u nás? Ano, je pravda, že i u nás máme sítě, jenomže maloobchod je v rukou zahraničních vlastníků a tady platí více nežli jinde „bližší košile než kabát“. V sítích se prodává nadprodukce jiných zemí a naše zboží je prodáváno s jinou marží. To, že nefunguje distribuce a maloobchod tak, jak by měl a že za „nejkratší“ konec tahá právě zemědělec, tedy prvovýrobce a pak zpracovatel, potvrdili i europoslanci na svém jednání v březnu tohoto roka. Dotace, které jsou vyplácané zemědělcům tak končí u obchodníka. Je to však tak rozsáhlé téma, že by to bylo na další rozhovor. To, že tady něco není v pořádku si můžeme uvědomit už při nákupu například vepřového masa. Není přeci možné, aby v případě rovných podmínek a stejných marží, například při vyšší mzdě pracovníků v zemědělství a zpracovatelském průmyslů, bylo vepřové maso dovezené přes celou Evropu ze Španělska levnější než u nás vyráběné vepřové maso (o čerstvosti raději pomlčíme).
Podle rozhodnutí vrcholných evropských orgánů by Společná zemědělská politika na léta 2021-2027 měla vycházet ze základních principů Zelené politiky pro Evropu neboli Green Deal. Jak se tato linie EU dotkne našich zemědělců a prakticky i celého venkova?
Nová politika by měla platit od roku 2023, rok 2021 a 2022 budou roky přechodné. Nové požadavky se promítají do návrhu, který by měli schválit poslanci v Evropském parlamentu. Zemědělci budou plnit další kritéria, které se týkají ochrany životního prostředí. Za přísnější kritéria však nedostanou více peněz a hrozí nám ztráta konkurenceschopnosti. Společná zemědělská politika by měla podporovat příjem zemědělců, odměňovat je za šetrný způsob hospodaření, ale také by měla nahradit ušlý příjem za zpřísněné podmínky. Jestli chceme kvalitní čerstvé domácí potraviny, měli by stejné požadavky platit na potraviny dovezené ze třetích zemí. Jinak budou naši zemědělci znevýhodněni a naše domácí produkce bude dražší než zboží dovážené přes půl zeměkoule. Jestliže nezreálníme požadavky, může se stát, že mnoho zemědělců ukončí svou činnost a na venkově ztratíme ty, pro které budujeme dnes pracovní místa. Zásahy do zemědělství a do života na venkově musíme dělat opatrně a vždy musíme mít na paměti, co dané opatření v konečném důsledku přinese. Jde nám přece o oživení venkova, nebo ne?
