Pod názvem „Nová strategie kolektivního vyjednávání v době 4. průmyslové revoluce, současné sociální a ekonomické trendy a budoucí perspektiva“ se 28. prosince 2021 uskutečnila V Praze mezinárodní konference, kterou zorganizovala odborová centrála Asociace samostatných odborů. Cílem této významné odborářské akce, která proběhla formou videokonference, bylo seznámit naši odborovou veřejnost, ale i pracovníky různých odborných institucí, s aktuální úrovní sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání v naší společnosti v roce 2021 a s nástinem jeho dalšího možného vývoje v roce 2022, eventuálně v několika letech příštích.
Jedním z řečníků byl i Jaroslav Ungerman, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, což je poradní orgán Evropské komise. Jaroslav Ungerman se ve svém vystoupení zaměřil na problematiku minimální mzdy v České republice a Evropské unii, a to ve vazbě na životní úroveň jednotlivých členských zemí a na prezentaci výsledků průzkumu „Vliv postupující automatizace a digitalizace na pracovní kompetence zaměstnanců“. V souvislosti se záměrem vrcholných orgánů EU stanovit a odsouhlasit minimální mzdu v celé Evropské unii, nejprve Jaroslav Ungerman podotkl, že rozdíly v ekonomikách jednotlivých členských zemí EU jsou, podle jeho názoru, natolik rozdílné, že jsou v krátkém období nepřekonatelné. Načež dodal, jestli vůbec mohou být překonané. Pro lepší pochopení svého tvrzení použil jeden názorný příklad, a to když prohlásil, že jeden kabát nemůže být pro všechny, tak jako tomu je v běžném životě. „Vždyť všichni nemáme kabát stejné velikosti, stejných rozměrů a stejné barvy. Právě to se úplně přesně týká i ekonomiky jednotlivých zemí EU,“ konstatoval
Prostě snaha vrcholných orgánů EU dát stejné parametry ekonomikám natolik rozdílných parametrů, jaké jsou například v Irsku, Řecku, Portugalsku, Maltě či Finsku, to, podle makroekonoma Jaroslava Ungermana, vůbec nejde. Přičemž se všichni v odpovědných orgánech EU tváří, jako by se nic nestalo, jako kdyby tyto rozdíly mezi jednotlivými zeměmi neexistovaly. Podle něho se stačí podívat na náš trh. V supermarketech a hypermarketech obchodních řetězců najdou zákazníci většinou vepřové maso v igelitových obalech, přitom je tam vyznačeno jako země původu Španělsko. Ale, již tam není napsáno, že toto maso ze Španělska, podle našich zemědělců, obsahuje osmkráte více antibiotik než maso, které pochází z českých chovů.
Načež dodal, že stačí si spočítat, jak velká a výrazná je uhlíková stopa pře převozu kamiony tohoto španělského masa do střední Evropy, především do České republiky. Vždyť jsou to kamiony, nikoliv železniční doprava. To nám nemá vadit? Položil si řečnickou otázku. Zároveň konstatoval, že právě o těchto věcech a všech souvislostech, které postupně vyplývají na povrch, by se mělo vážně přemýšlet.
Poté Jaroslav Ungerman přešel k hlavnímu tématu jeho vystoupení, to je k přípravě stanovení a odsouhlasení evropské minimální mzdy vrcholnými orgány EU. Konstatoval, že v současné době se směrnice o evropské minimální mzdě předkládá k projednání a ke schválení Evropskému parlamentu s tím, že ji Evropský parlament také schválí. Zároveň dodal, že tato směrnice předpokládá dvě možnosti řešení jejího ustavení v rámci EU. Buď jde o minimální mzdu, která je tvořena prostřednictví uzavřených oborových kolektivních smluv, což je příklad skandinávských zemí, kde je systém pracovních a sociálních podmínek vybudován úplně jiným způsobem, než je tomu v ostatních částech EU. Takže, tento systém je potom i těžko aplikovatelný v jiných zemích EU.
Druhou možností je, že Evropská komise za několik let vyhlásí, že v rámci EU bude k určitému datu vyhlášena minimální mzda, například do pěti let, s tím, že jednotlivé státy si budou moci vybrat ze dvou dalších možností. První z nich je ta, že minimální mzda bude na úrovni 50 % průměrné mzdy daného státu anebo je zde druhá možnost, to je, že bude činit 60 % průměrné mediánové mzdy.
Podle Jaroslava Ungermana v případě České republiky by to konkrétně znamenalo, jestliže ve 3. čtvrtletí 2021 činila v ČR průměrná mzda 37.500 Kč, tak 50 % průměrné mzdy činí 18.750 Kč a v případě průměrné mediánové mzdy je to 19.800 Kč. Ovšem, to logicky pro zaměstnavatele a podnikatele vyvolává otázku, jak se v jejich podnicích a firmách bude v současné ekonomice vyvíjet výše nákladů na jejich výrobu či poskytování služeb v příštích několika letech, to je do doby celoevropské platnosti minimální mzdy. Takže, aby se minimální mzda v ČR dostala na úroveň minimální mzdy budoucí, podle směrnice EU, to je, aby odpovídala stanovené průměrné či mediánové mzdě, musela byt se každým roku u nás zvyšovat o 2000 Kč. To není zrovna málo, podotkl k tomu Jaroslav Ungerman.
Podle něho je tuto otázku vidět nejen v globálním měřítku, to je například při srovnávání úrovně minimální mzdy u nás a u vyspělých západoevropských států, ale je nutné se na celý problém podívat ze všech úhlů. Je potřeba vidět, jaká je úroveň mezd u velkých firem, u středních a malých firem. Ve firmách, které mají od 50 do 250 zaměstnanců, činí průměrná mzda, podle typu podniku, něco od 24.000 do 25.000 Kč, což je přibližně 1000 euro. Ovšem, tato výše průměrné mzdy neodpovídá výši průměrné mzdy 37.500 Kč v ČR ve 3. čtvrtletí 2021, jak se Jaroslav Ungerman před tím zmínil.
Jak dále uvedl, výši mezd u nás tvoří velké, nadnárodní firmy. Tudíž firmy, které si mohou dovolit u nás vyplácet vyšší mzdy. Ale, naproti tomu, malé firmy, které v české ekonomice ve skutečnosti působí jako firmy subdodavatelské. Ty totiž pro velké zahraniční firmy dodávají své subdodávky, a to za nízké ceny, většinou na úrovni výrobních nákladů či těsně pod ní. Dosažení předepsané minimální mzdy, bude to pro ně, z hlediska jejich dalšího ekonomického vývoje, opravdu velký problém. Zatím nikdo o tom, takto nepřemýšlí. Přitom, je nutné si uvědomit, že dostanou-li se tyto firmy do velkých, přímo existenčních problémů, a bude-li hrozit i ztráta zaměstnání u jejich zaměstnanců, tak ve svých důsledcích to ohrožuje sociální jistoty těch lidí, kteří pracují v těchto malých firmách.
Dále je také zapotřebí si uvědomit, pokračoval dále Jaroslav Ungerman, že v těchto firmách do 250 zaměstnanců v podstatě funguje polovina lidí zaměstnaných v průmyslu. Přitom jsou v tomto systému rovněž všechny služby u nás. Jde o malé firmy, v nich je úroveň mezd velmi nízká. Zároveň dodal, že ani nemluví o úrovní oficiálních mezd v systému stravování, to je personálu v restauracích a dalších obdobných podnicích.
Načež to Jaroslav Ungerman komentoval slovy, že v současné době to vypadá tak, že opět někdo připravuje systém politických a ekonomických opatření, která neodpovídají realitě života, a to zejména u nás. Vedení našich firem a společností může, ve spolupráci s odbory, se snažit o to, aby se mzdy zaměstnanců českých firem začaly přibližovat úrovní mezd firem v západoevropských zemích, ale k tomu je nutné pro české firmy vytvořit potřebný prostor. Tudíž, jinak nastavenou spolupráci mezi velkými a malými firmami. Navíc, znovu připomněl, že většina těchto velkých firem jsou součástí nadnárodních koncernů. Výsledkem jejich současných obchodních vztahů je to, že tyto zahraniční firmy, které v České republice vyrábějí finální produkci, tak ji potom dodávají do obchodní sítě v zahraničí, a teprve potom tato zahraniční obchodní firma prodává naši, českou produkci na evropském či světovém trhu. Takže, ve skutečnosti naprostá většina zisku, který vzniká z tohoto prodeje, vzniká v zahraničí a není součástí tuzemského obchodního systému. Takže, není v České republice tato zahraniční obchodní firma ani zdaňována.
Jaroslav Ungerman k tomu dále konstatoval že v rozvoji české ekonomiky, za oněch 30 let, jsme se postupně dostali do takové úrovně struktury národního hospodářství, která není pro Českou republiku výhodná. A to především z hlediska jak zaměstnanců našich firem, tak i malých a středních podnikatelů. Konstatoval, že tuto nevýhodnou strukturu musíme u nás postupně změnit. Ovšem, podle něho, to není otázka jednoho roku ale potřebného úsilí po dobu několika let.
Poté se Jaroslav Ungerman opět vrátil k otázce stanovení a odsouhlasení evropské minimální mzdy. Upozornil, že směrnice Evropské komise ukládá, že, po jejím schválení, budou zřízeny komise, které budou navštěvovat jednotlivé členské země EU a budou kontrolovat, jak se tato směrnice o evropské minimální mzdě v těchto zemích uplatňuje. Zároveň dodal, že směrnice obsahuje i ustanovení o tom, že členské země, které evropskou minimální mzdu nebudou uplatňovat v předepsaném rozsahu, tak tyto země budou nakonec potrestány. Přitom si položil řečnickou otázku: Jak, odebráním určité části dotací či jinak?
Načež k tomu uvedl, že jde o obdobný princip, jako je tom u v případě deficitu státního rozpočtu členských zemí EU, který nesmí překročit určitou hranici. Původně se v EU říkalo, že kdo nebude plnit stanovená kritéria deficitu rozpočtu, tak bude náležitě postihován. Ovšem, jako je dnes skutečnost? Země EU, které dnes nejvíce neplní předepsané parametry státního rozpočtu a značně překračují stanovené normy jeho deficitu, tak je to především Francie, Itálie, a dnes také i Německo. Přičemž poznamenal, že si neumí představit, že by Komise vůči Francii řekla, vy máte 120 % deficitu státního rozpočtu, to je pro Evropskou komisi naprosto nepřijatelné. Tak vás budeme trestat. K tomu, podle něho, nedojde. Takže, nakonec to může obdobně dopadnout i s kontrolou evropské minimální mzdy.
Při této příležitosti Jaroslav Ungerman dále uvedl, že v tomto procesu zavádění nových opatření EU v hospodářské oblasti, se vlastě řízení ekonomiky nenápadně vzdaluje z národní úrovně jednotlivých států na úroveň nadnárodní, to je centrální v rámci EU. Stále více o ekonomických parametrech, které byly vždy v režii a rozhodování národních států, nyní rozhoduje někdo jiný, ten, kdo sídlí v Bruselu. To je někdo, kdo není ani zvolen, jako politický reprezentant dané země, zkrátka v Bruselu sedí úředníci, kteří působí na jednotlivých komisariátech Komise, ti vymýšlejí a plánují to, co se potom v rámci Evropské komise a Evropského parlamentu prosazuje v jednotlivých zemích EU. Prostě, tito úředníci překládají občanům EU jejich myšlenky a názory, a to jako „dobro“.
V případě evropské minimální mzdy jde v podstatě o totéž, dodal Jaroslav Ungerman. Na jednu stranu, její ustanovení a schválení, by bylo pro české zaměstnance dobře, na straně druhé ale je nutné vidět, jako by to mělo poté důsledky do české ekonomiky. A k tomu dodejme, že by asi řada malých firem tuto situaci nezvládla a docházelo by i ke krachům firem a k propouštění těchto zaměstnanců z práce. Vše je nutné zvážit a posoudit ze všech úhlů, dodal.
Makroekonom Jaroslav Ungerman se poté věnoval i otázce dalšího možného vývoje evropské energetiky, zejména z hlediska stanovení jejího optimálního mixu. Uvedl, že byla nedávno publikována zpráva o tom, že Belgie do roku 2025 zastaví výrobu elektrické energie ve všech jaderných elektrárnách v zemi. Jaroslav Ungerman to označil jako příklad toho, jak se nedomýšlejí všechny souvislosti. Konstatoval, že v Belgii se dnes vyrábí 6000 MGW elektrického výkonu v jaderných elektrárnách, což je zhruba stejný výkon jako v České republice. Tedy do tří let, jak říkají Belgičané, se jaderné zdroje výroby elektřiny u nich odstaví a nebudou ji v těchto elektrárnách vyrábět. Načež dodal, že z hlediska struktury výroby elektrické energie v Belgii se 59 % vyrábí v jaderných elektrárnách, dalších 19 % se vyrábí v plynových elektrárnách, pouze 13 % je vyrobeno z větrných elektráren a zbytek elektrické energie dodává fotovoltaika a další menší zdroje. Tudíž, jak dále zdůraznil, tři čtvrtiny toho výkonu se v Belgii vyrábí prostřednictvím klasických zdrojů. nikoliv obnovitelných zdrojů. Nyní v Belgii někdo rozhoduje o tom, že těchto 6000 MGW do tří let odstaví. Jaroslav Ungerman si položil řečnickou otázku: „Čím těchto 6000 MGW chtějí nahradit?“ Podle něho mají Belgičané jedinou možnost, že urychleně postaví nové plynové elektrárny, které budou schopné vykrývat základní odběr sítě. Přičemž konstatoval, že plyn není také uhlíkově neutrální.
Jaroslav Ungerman k tomu dále dodal, že je nutné si uvědomit, že základní síť elektrické energie znamená, že v domácnostech běží všechny počítače, chladničky, televizory a všechny ostatní přístroje, a to mnohdy i v noci. Na elektrické energii jsou závislá i tepelná čerpadla, která zásobují domácnosti vodou. Prostě elektrický proud musí být v síti, jinak by nic nefungovalo. Ale, když se odstaví najednou takový elektrický výkon, a včas se nenahradí, tak vznikne obrovský nápor na přenosovou soustavu elektrické energie, což se přirozeně, díky propojenosti soustav, přenese i do jiných zemí EU. I na Českou republiku to nakonec bude mít dopad, dodal Jaroslav Ungerman. Podle něho se díky tomuto obrovskému náporu stane tato přenosová soustava nestabilní a pokud nebude mít dostatek rezervního výkonu, potom je zde nebezpečí blackoutu. To znamená, že by výpadek elektřiny mohl by být nejenom na hodinu, ale třeba i na celý den, přičemž by nefungovalo doma vůbec nic, lidé by například uvízli ve výtahu apod. Nemocnice by se sice přepnuly na náhradní agregáty, ale plný, běžný chod nemocnic by to nezajistilo. To jsou věci, které si zatím běžní občané ani neuvědomují. Přitom blackout tohoto typu může trvat i celý den a zasáhnout může rozsáhlá území. To jsou věci, nad kterými je, podle Jaroslav Ungermana, nutné přemýšlet. Ale, zatím se tak neděje a příslušní odpovědní lidé to neberou vážně.
Jaroslav Ungerman dále stručně pohovořil o průzkumu Asociace samostatných odborů, který se týkal vlivu postupující automatizace, digitalizace na zaměstnanost. Uvedl, že výsledky průzkumu mezi zaměstnanci ukazuje, že většina dotázaných pracovníků má obavu o svoji pozici ve své zaměstnání v daném oboru, podniku, kde pracují. To je, podle něho, celkem logické a běžné. Konstatoval, že zhruba dvě třetiny dotázaných v průzkumu uvedlo, že lidé mají pocit, že nevědí, co se bude v jejich podniku bude dít dále. Nemají tak představu o své další budoucnosti. Nevědí, jakým konkrétním způsobem automatizace, digitalizace může dopadnout na jejich konkrétní místo v práci. Načež právě to makroekonom označil za velký problém.
Zároveň poznamenal, že z tohoto průzkumu dále vyplývá že většina lidí má pocit, že stávající vzdělávací systém nevytváří dostatečné předpoklady pro to, aby se lidé dokázali vyrovnat s náporem automatizace, digitalizace. Označil to za fakt, který známe již řadu let, a bohužel zatím naše společnost to není schopna změnit. Naše školy, zejména střední školy, vypouštějí do života absolventy, kteří jsou v praxi potom těžko použitelní. Načež dodal, že je to dáno i tím, že mnoho lidí, díky svému humanitnímu, netechnickému vzdělání, nemíří do výrobních firem, ale odcházejí například do různých neziskových organizací, které se zabývají různými průzkumy, a které nemají žádné vazby na reálnou praxi, na reálný život.
Zdůraznil, že naše společnost potřebuje naopak lidi, kteří, když chtějí studovat, tak by měli vystudovat nějakou školu technického směru, protože právě techniků je dnes v praxi nedostatek. Přitom dodal, že nelze vystačit s tím, že je zde řada škol s výukou středního managementu, a přitom pro tyto absolventy není uplatnění v oboru, který vystudovali, a potom hledají místo jinde, v jiném oboru. Ukazuje se dnes, že společnost potřebuje lidí, kteří se naučí určitému, konkrétnímu řemeslu. Podle něho bude v naší společnosti čím dále tím více platit staré heslo, že řemeslo má zlaté dno. Zároveň k tomu poznamenal, kolik je dnes řemeslníků, kteří přijdou k nějaké zadané práci zadanému úkolu, a přitom jsou schopni si poradit, samostatně se rozhodnout a zadanou práci velmi dobře a kvalitně udělat? Dodal, že dnes opravdu málo.
Označil to za jeden z největších dluhů, které naše společnost za posledních 30 let udělala, to je, že nevytvořila dostatek lidí, kteří nastoupí do práce a budou samostatně pracovat. Upozornil i na skutečnost, že v příštích deseti letech odejde do důchodu jedna významná generace lidí, a to oproti těm, kteří místo nich nastoupí do pracovního procesu. Prostě odejde více než 150.000 lidí, a to kvalifikovaných lidí. Nejhorší na tom je právě to, že mezi těmi, kteří v příštích deseti letech odejdou do důchodu, budou to řemeslníci, tedy zámečníci, soustružníci, elektrikáři, instalatéři atd. Přitom nikdo je nenahradí. „Neumím si představit, že potom najdeme řemeslníky, kteří budou schopni udělat jednoduchou práci, jednoduchý úkon. Například přemístit elektrickou zásuvku v pokoji či v koupelně jinam, nebo vyměnit dlaždičky apod. Ke ty lidi máte hledat? Vždyť ti lidé dnes nejsou,“ dodal. Zároveň konstatoval, že dnes jde věkově o starší osoby, kteří již mají nárok odejít do důchodu. Přitom, těch mladých, kteří by je nahradili, je hrozně málo. To je, podle makroekonoma Jaroslav Ungermana, jeden z hlavních problémů, pokud jde o zaměstnanost. To je problém špatně nastaveného vzdělávacího systému.
Podle Jaroslava Ungermana se také ukazuje, že zaměstnanci mají pocit, že odborové organizace se málo angažují v otázkách další budoucnosti firem. Jednak proto, že k tomu nejsou přizváni vedením podniku, ale také i proto, že pro ně samé je to dost obtížné. To je, aby zaměstnancům mohly říci, v našem podniku čekáme takové a takové změny, které společně zvládneme, jsme na ně připraveni a zajistili jsme vzdělávací programy pro naše zaměstnance. To je, podle Jaroslava Ungermana, opět jedna z věcí, která by se měla v praxi změnit. Ukázalo, že je to také výsledek tohoto průzkumu, který odborům a zaměstnavatelům má signalizovat to, co je není dobré a co by se mělo napravit.
