Důchodová reforma – ještě několik poznámek

Ekonom Jaroslav Ungerman míní, že průběžný důchodový systém se nevyčerpal, zaslouží si rozumné úpravy jeho parametrů a má šanci zajistit důstojný život pro další generace důchodců.

Jak je u nás zvykem, snad všichni reformátoři důchodů a tvůrci důchodových reforem chtějí hned vyřešit hlavní problémy. Mají pocit, že nějakými drobnostmi (z jejich pohledu) není nutno se zabývat. Proto jsou zde navrhovány systémy, které jsou kombinací průběžného systému a fondového systému. Vědí také, že současné důchody jsou neudržitelné a hned navrhují, co všechno zrušit atd.

Já si myslím, že současný průběžný systém ještě nevyčerpal své možnosti a pokud se s ním bude zacházet rozumně, bez velkých otřesů a „revolucí“, pak drobnými parametrickými úpravami se může dále rozvíjet. Ale toto zpravidla není ideou oněch „reformátorů“. Proto bych se věnoval ještě několika drobným problémům.

Předčasné důchody

Právě návrh na „dřívější odchod do důchodu pro zaměstnance pracující ve fyzicky náročných profesích“ byl jedním z návrhů vládního prohlášení Babišovy vlády pro důchodovou reformu. A také ten zůstal nenaplněn – na půli cesty.

Na předčasných důchodech byla víceméně celospolečenská shoda a v hrubých rysech byl návrh řešení připraven již v roce 2018. Názory jeho řešení se sjednotily na tom, že by za každých deset let práce ve fyzicky náročné profesi byla možnost odejít o jeden rok dříve do důchodu.

První překážkou, na kterou toto řešení naráží, je vymezit, co jsou fyzicky náročné profese. V diskusích se ukázalo to, co se dalo očekávat. Počet zájemců resp. okruh profesí, které se mají resp., chtějí dostat na tento seznam, stále narůstá. Parlament již schválil, že toto zkrácení důchodového věku se bude týkat zdravotnických záchranářů, což je považováno za mimořádně obtížnou profesi. Další okruh profesí by pak měl být schválen v dalším období.

Zásadní problém vidím ovšem jinde. Předpokládá se, že zaměstnavatel bude platit za tyto zaměstnance vyšší odvod sociálního pojištění (o 5 %) do dosavadního průběžného systému. Jak byla tato sazba stanovena, není zřejmé. Možná, že vychází z nějakého propočtu.

Podle mého názoru není možné platit tento vyšší příspěvek do průběžného systému. Je přece nutné si zde položit zcela zásadní otázku: Pokud bude zvýšený příspěvek začleněn do průběžného důchodového systému, bude v daném roce také spotřebován? Nebo bude „odložen“, aby z něho mohl být financován dřívější odchod do důchodu, až pojištěnec dovrší lhůtu pro odchod do důchodu?

Přece není možné dnes spotřebovat tyto vyšší příspěvky od důchodového fondu a pak až pojištěnec půjde do předčasného důchodu, jeho budoucí důchod financovat z příspěvků na ostatní důchody. To by bylo možné pouze tak, že by tyto ostatní důchody byly náležitým způsobem kráceny. Jinak to přece není možné.

Na tuto otázku zatím není odpověď, resp. mluví se o tom, že nebude problém tyto důchody financovat z průběžného systému.

Ale tak to určitě není. V současné době by se tento předčasný důchod údajně mohl týkat několika tisíc lidí, z nichž jen malá část bude v nejbližší době nárokovat dřívější odchod do důchodu. Jenomže i pro tyto lidi musí platit, že jejich předčasný důchod musí být pokryt finančními příspěvky, které však nikde nebyly vytvořeny. Zatím. Proto by asi lidé, kteří by mohli nastoupit do důchodu (např. za pět let), v přechodném období museli odejít od předčasného důchodu v kratší době, která by byla odvozena od délky jejich příspěvků do důchodového fondu.

Ovšem tato relativně jednoduchá situace se během let změní, protože do tohoto systému bude zařazeno více profesí. A nejen to, tento systém bude fungovat desítky let a za tu dobu nashromáždí desítky tisíc budoucích závazků.

Co se s těmito budoucími závazky stane? Přece tyto zvýšené příspěvky na budoucí důchodové pojištění nemohou být spotřebovány v běžném roce, protože jde o závazky na výplatu budoucích důchodů. Není přece možné, aby tyto zvýšené příspěvky byly v průběžném systému rozpuštěny – ve prospěch všech – a někdy v budoucnu se pak zase všichni „skládali“ na výplatu předčasných důchodů záchranářů.

Tyto zvýšené příspěvky by proto měly být účtovány zvlášť. Teprve po té, kdy pojištěnec nastoupí do důchodu, by z nich mělo být čerpáno na úhradu jeho dřívějšího odchodu do důchodu.

Kromě toho může přece nastat situace, kdy člověk by mohl pracovat např. deset let v této náročné profesi a pak dalších dvacet let v jiné, kde nemá takový nárok. Jeho zvýšený příspěvek do systému důchodového pojištění by mohl být spotřebován v průběžném systému i více let před nástupem do důchodu. Je potom otázkou, jak by byly zachovány jeho nároky na předčasný odchod do důchodu?

Domnívám se proto, že se zavedením systému předčasného důchodu tohoto typu – při kterém jsou zachovány veškeré nároky na důchod a ten je vyplácen ve stejné výši, jako kdyby došlo k odchodu do důchodu v zákonem stanovené lhůtě, musí být současně vytvořen zvláštní důchodový fond. Tento zvláštní fond bude soustřeďovat vyšší příspěvky, resp. přesněji rozdíl mezi řádným příspěvkem podle výše platu pojištěnce a vyšším příspěvkem stanoveným pro náročné profese.

Připomínám ještě, že existuje také předčasný důchod, tedy je možno dříve odejít do důchodu, ale za podmínky, že tento důchod je zkrácen s ohledem na nižší počet odpracovaných let. To je jiný systém, než je předčasný důchod se zachováním všech nároků na starobní důchod. A toto je nutné v systému odlišit – také účetně.

Tento fond pro řádné předčasné důchody by pak tyto prostředky mohl zhodnocovat. Bylo by to logické, protože to je nárok tohoto pojištěnce na budoucí důchod. Stejně jako není a nemůže být logické, aby zvýšené příspěvky důchodového pojištění nebyly odděleny od průběžného financování důchodů. Nemohou přece „zůstávat“ v průběžném systému desítky let v nezměněné podobě, nemohou nebýt valorizovány atd. Nakonec i možnost, že časem dochází ke zhodnocení tohoto příspěvku, by mohla měnit (v zásadě snižovat) výši příspěvku zaměstnavatele.

Je zcela nepochybné, že zavedením možnosti předčasného důchodu bez krácení důchodu se do systému průběžného financování důchodů vkládá prvek kapitálového zhodnocování důchodových nároků a ten by proto měl být ze systému průběžného financování důchodů oddělen.

Právě proto je tak významné dosáhnout oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu. A samozřejmě, že je nutností pro zavedení tohoto systému také zavedení individuálních účtů pojištěnce. To by totiž umožnilo, aby lidé odcházeli do důchodu podle svého rozhodnutí, po té, kdy završí povinnou dobu pojištění a propočtený důchod budou považovat za dostačující pro svůj další život.

Výchovné

Návrh nějak odměnit rodinu za to, že má děti, resp. ženu za to, že porodila děti a vychovala ty, kteří budou v budoucnosti přispěvateli do důchodového fondu, není nic nového. Některé politické strany, především lidovci, ho nejednou předkládaly k diskusi. Nakonec se to podařilo prosadit – nejlepší je prostě takový návrh předložit těsně před volbami a to si nikdo netroufne nesouhlasit. V tomto smyslu byl takový návrh opravdu majstrštyk. Tak dnes v důchodovém fondu máme „lidovecké výchovné“, jak se nejednou pochlubil ministr práce a sociálních věcí.

Nemělo by ani překvapit, že takovému návrhu nepředcházela seriózní analýza, ačkoli má nemalé dopady na celkové financování důchodů.

Ten návrh je založen na falešné domněnce, že starobní důchody žen, které měly děti a vychovávaly je, jsou nižší než žen bezdětných. Tak tomu ovšem není.

Podle statistiky vyplácených důchodů je to právě naopak! Jsou to právě bezdětné ženy, které mají starobní důchod o 1000 Kč nižší než ženy, které vychovaly 1 či 2 děti. Tato fakta tak dokazují přesný opak toho, co se navrhovatelé těchto příplatků snaží „napravit.“ Tento návrh je prostě populismus, nic jiného. Ale taky to může být lež…

Bohužel na tom, jak řešit otázku těchto bezdětných žen, dokonce jim snad zvýšit jejich důchod, se nedají získat politické body. Z celkového počtu důchodů vyplácených ženám, tvoří bezdětné ženy jen zhruba sedminu (zhruba se jedná o 200 tis. žen), takže podporovat tuto skupinu se „politicky nevyplatí“.

Tento návrh má, podle mého názoru, ještě jeden etický problém. Příspěvek se poskytuje jen ženám, které měly děti. V generaci žen starších 60 let, které neměly děti, je část žen, které děti mít nemohly z fyziologických příčin. Nemít děti, nebyla jejich volba.

Teprve v posledních dvaceti či třiceti letech pokrok medicíny umožnil např. oplodnění in vitro. Tím nemalá část žen, které by v minulosti nemohly mít děti, dnes tuto šanci má a využívá ji. Bohužel jsou rodiny, pro které je fakt, že nemohly v mládí mít děti, celoživotní frustrací – a dnes jim touto dávkou tento nelehký životní úděl jen znovu připomínáme.

Ještě je tam jeden problém: v nejhorší sociální situaci se ocitají starší ženy, které žijí osaměle, nemají už partnera a ani děti, nikoho blízkého, kdo by jim ve stáří pomohl. I to by mělo být v myslích těch, kteří navrhují takové dávky.

Konečně je tam zásadní problém – financování této dávky. Tato dávka by neměla být financována z důchodového pojištění. S důchodem přece vůbec nesouvisí a navíc není všeobecná – v podstatě se týká jen části žen. Její financování by mělo mít jiné zdroje – např. obecné daně.

Financovat tuto dávku z důchodového pojištění znamená, že je nutno celkový objem důchodového fondu přerozdělit – ve prospěch žen a tedy krátit možnosti pro růst důchodů mužů, pokud přijmeme myšlenku, že důchodový fond je konečná množina. Nebo pokud bychom nechtěli přerozdělení důchodového fondu, pak by bylo nutno dodat do systému další finanční zdroje z obecných daní, které by byly vázané pouze na tuto dávku.

Za tímto návrhem je také ještě (opět falešná) domněnka, že současný návrh důchodového pojištění je vůči ženám nastaven diskriminačně. Tak tomu ovšem není. Je to bohužel jedna z velmi často používaných lží – jinak to nazvat nemohu.

Péči o děti a osoby závislé současný systém důchodového pojištění zhodnocuje hned dvakrát.

Za prvé, péče o dítě do 4 let věku dítěte se započítává v plném rozsahu jako náhradní doba pojištění tj. započítává se doba této péče, jako kdyby pečující osoba byla zaměstnána. Proto tedy je osoba pečující o dítě důchodově pojištěna, ačkoli se za tuto dobu žádné pojištění neodvádí.

Za druhé, tato doba je započítávána jako tzv. vyloučená doba tzn., že se vylučuje při výpočtu celoživotního průměrného výdělku. Ten propočet se provádí tak, že se sečte veškerý příjem za jednotlivé roky pojištění a z toho se vypočte průměrný roční výdělek. Ten je pak vyšší, neboť se vylučuje doba péče o dítě, a tedy průměr se počítá z menšího počtu let. To je také jeden z důvodů, proč mají bezdětné ženy nižší důchody, neboť nemají tyto vyloučené doby a tedy jejich průměrný roční výdělek je pak nižší. I když jejich celoživotní výdělek může být stejný jako žen s dětmi.

Pokud budeme kalkulovat, zda jsou ženy znevýhodněny v důchodu či nikoli, nelze nevidět především celkový důchod, který v průměru člověk z důchodového systému dostane. V prvé řadě, podle současných demografických tabulek, průměrná žena má ve věku 65 let, kdy odchází do důchodu, naději, že se dožije ještě dalších 18,6 roku. Muž, pokud dovrší 65 let, má naději na dožití 14,5 roku. Jinak řečeno, průměrná žena žije o 4 roky déle než průměrný muž.

V roce 2021 dosáhl průměrný starobní důchod mužů 17 867 Kč, průměrný důchod žen dosáhl 14 878 Kč. Za dobu, kterou stráví v důchodu, pak průměrný muž obdrží 3,1 mil. Kč. Průměrná žena pak dostane 3,3 mil. Kč. Pokud k tomu ještě připočteme uvažované výchovné, potom se rozdíl mezi celoživotním důchodem ženy a muže dále zvýší. Přirozeně, že v tomto propočtu není zahrnuta případná valorizace důchodů.

Tento propočet vychází z „ideálního“ stavu. Ovšem v současném systému důchodového pojištění jsou dnes ve velké míře ještě ženy, které odešly v minulosti do důchodu dříve. Tak jim to umožňoval zákon, který stanovil, že pokud žena měla např. dvě děti, mohla odejít od důchodu o dva roky před stanovenou lhůtou bez krácení důchodu. A to bylo v minulosti, kdy hranice pro důchod pro ženy byla stanovena na 57 let.

V roce 2021 proto byla průměrná doba, po kterou ženy pobíraly starobní důchod 28,1 roku a v posledních letech již mírně klesla, neboť se doba odchodu do důchodu pro ženy již začala zvyšovat a tedy zkracovala se jejich doba pobírání důchodu. Muži ve stejném roce pobírali důchod v průměru 18,9 roku. Ve skutečnosti se tak rozdíl v celoživotním důchodu ještě dále zvyšuje, neboť ženy stráví v současnosti ve starobním důchodu o 10 let déle než muži.

Ještě k tomu jeden malý příklad. Pokud budeme mít muže a ženu, kteří vstupují do důchodu se stejným důchodem a tedy za uplynulé roky zaplatili i stejné pojistné, pak žena bude inkasovat za dobu, kdy bude v důchodu adekvátně vyšší částku – o čtyři roky, po které bude v průměru žít déle. To je dáno biologicky, tedy přirozeně a s tím nelze v podstatě nic dělat.

Pokud však chceme tento rozdíl ještě dále prohloubit tím, že zavedeme výchovné, pak je to cesta k tomu, jak prohloubit nerovnost v systému důchodového pojištění a znamená to faktické vytváření nerovnováhy v systému ve prospěch žen.

Když už by měla být shoda o tom, že se bude platit jakési výchovné – se všemi výše uvedenými výhradami – pak jediný sociálně spravedlivý způsob, jak výchovné financovat, je financovat ho z obecných daní, nikoli z důchodového fondu.

Pak by bylo možné také toto výchovné vyplácet v návaznosti na sociální situaci ženy. Bylo by to spravedlivé i proto, že by bylo možné výchovné poskytovat skutečně jen podle toho, jaká je konkrétní sociální situace příjemce této dávky. Zdůvodnění, proč zavést výchovné je přece právě v tom, že ženy s dětmi mají nízké důchody, což ovšem není pravda. To je naopak účelová lež.

Financovat výchovné z důchodového fondu musí nevyhnutelně krátit důchody mužů. Protože žádné dodatečné prostředky na úhradu výchovného do důchodového fondu nepřicházejí. Především však financování výchovného zakládá do důchodového systému nerovnováhu a zjevně bude zdrojem deficitu důchodového účtu.

Platit výchovné z důchodového fondu je ovšem nejsnazší řešení – nikdo nebude protestovat. Naproti tomu, zavést ho jako sociální dávku a najít pro něho novou daň, to už je úplně jiný příběh…

Hovořit v souvislosti s výchovným o diskriminaci žen, je podle mého soudu populismus. Pokud bychom se striktně řídili pojistnými pravidly, která by nutně zohledňovala „náklady na pojištěnce“, pak by pojistné sazby mezi muži a ženami nemohly být stejné.

Vyplatí se pracovat i při pobírání starobního důchodu?

Rozhodně nikoli. Ale právě to by se mělo změnit. Udržet pracující co nejdéle v zaměstnání – pokud oni sami chtějí a dovoluje jim to jejich zdravotní stav (tedy jde o jejich dobrovolné rozhodnutí, by mělo být samozřejmostí a také výhodné pro obě strany) zaměstnavatele a zaměstnance a nakonec i pro systém důchodového pojištění.

Bohužel současná úprava souběhu důchodu a zaměstnání vede k úplnému opaku. V současnosti, pokud osoba pobírá v plné výši starobní důchod a současně pracuje, pak má nárok, na zvýšení důchodu o 0,4 % procentního základu za každý odpracovaný rok.

Co to konkrétně znamená, lze ukázat na jednoduchém příkladu. Předpokládejme, že člověk pracuje za průměrnou mzdu – kolem 40 000 Kč měsíčně a má průměrný důchod. Pak na sociálním pojištění on a jeho zaměstnavatel odvádí 28 % z objemu mzdy – tedy odvede do sociálního pojištění za rok zhruba 130 tis. Kč. Jeho průměrný důchod se pak zvýší zhruba o 70 až 80 Kč měsíčně tj. o 1000 Kč ročně. Je to tedy poměr 130:1, což je patrně „velmi motivující“, ale v prvé řadě velmi diskriminující.

Úplná absurdita – o přepočet důchodu je nutno samostatně požádat, jinak ho člověk nedostane. V současnosti, kdy o člověku správa sociálního pojištění ví vše a kdy se tak hovoří o digitalizaci na straně státu, je tento požadavek naprosto absurdní. Proč to nejde provést automaticky ve chvíli, kdy člověk dovrší potřebný rok práce? Skoro to vypadá tak, že se to dělá proto, aby stát dostal pojištění a přitom nemusel nic člověku za to dát. Tím se opět dostáváme k tomu, že nejsou individuální účty pojištěnců atd. Mimochodem tuto úpravu – podávání žádosti na přepočet důchodu – bohužel ani neznají někteří z těch, kterých se to může týkat.

Za velmi diskriminující považuji i to, že člověk musí pracovat celý rok bez jakéhokoli přerušení. Není možné, aby si mohl vzít neplacené volno, aby třeba mohl čerpat zákonné volno k ošetřování člena rodiny. Dokonce není ani možné, aby mohl být třeba jen jeden den v pracovní neschopnosti, což je také nepochopitelné v situaci covid-19 nebo jen obyčejné chřipky nebo při pracovním úrazu vyžadujícím několik dní klidu. Tolik diskriminujících podmínek k tomu, aby mohl člověk dosáhnout na několik desítek korun vyššího měsíčního důchodu, snad není ani možné.

Právě na této úpravě je bohužel vidět, jaký despekt k pracujícím důchodcům mají příslušné úřady – především MPSV. Kdyby tomu tak nebylo, pak by přece už dávno museli iniciovat příslušnou změnu zákona či vyhlášky.

Je vůbec s podivem, že se tato úprava nestala předmětem např. ústavní stížnosti na nerovnost při čerpání starobního důchodu. Není to zcela neznámá skutečnost. Upozorňují na to i některé stati, ovšem bez nějakého konkrétního návrhu. Viz např. „rok práce navíc při pobírání plného důchodu znamená zvýšení průměrné měsíční penze o několik desetikorun, při pobírání polovičky nebo žádného důchodu se penze zvýší o několik stovek.“

Tato úprava starobního důchodu patrně má za cíl odradit důchodce od další pracovní činnosti. Proč tomu tak je, lze sotva pochopit, neboť by společnost a stejně tak i firmy měly mít zájem, aby mnozí z těchto lidí zůstávali dále v pracovním procesu, pokud mají zájem a zdravotní stav jim to dovolí.

Nutnost udržet zaměstnance v pracovním procesu – pokud o to mají zájem – vyplývá také z demografie. V období 2020 až 2025 dosáhne hranice pro odchod do důchodu o 150 tisíc osob více než je počet těch, kteří do produktivního věku vstoupí – tedy budou starší 18 let. Význam toho, aby tito lidé zůstali déle v pracovním procesu (zdůrazňuji dobrovolně) spočívá také v tom, že jde vesměs o kvalifikované zaměstnance, kteří mohou zaučit nové lidi, předat zkušenosti. Právě tito lidé kvalifikovaní budou chybět a nikdo je nemůže nahradit, protože ani fyzicky nejsou k dispozici. Přitom běžně dnes slýcháme stesky firem, že jim chybí kvalifikovaní pracovníci, především technické kádry. K překonání tohoto nedostatku by měla přispět i taková úprava jejich důchodového pojištění.

To je ovšem o jiném přístupu k tomuto problému. Možná je potřeba trochu národohospodářského myšlení, nejen úvah makroekonomů. Právě postupný přechod do důchodu např. i formou zkrácených úvazků apod. by byl výhodný pro systém důchodového pojištění. Získává – nemalé pojištění, v podstatě nic za to dotyčným nedává, protože ti si to své zvýšení důchodu mnohonásobně „zaplatí“ s ještě z toho „něco“ zbude na ostatní.

Tato zjevně diskriminující úprava se kupodivu neobjevila ani v návrzích oné komise pro spravedlivé důchody – patrně je současná úprava považována za spravedlivou. Proto ani nepřekvapí, že nebyla (až na výjimku) ani v programech politických stran před minulými volbami. Pouze hnutí ANO uvádělo, že by při souběhu starobního důchodu a mzdy měl být starobní důchod zvýšen o 1,4 % procentního základu za každý odpracovaný rok. Zvýšení měsíčního průměrného důchodu by pak již dosahovalo několika set korun.

Závěrem ještě malou poznámku k samotnému důchodovému systému. Někdy zaznívají názory, že postupující robotizace výroby, tedy masové nasazení robotů, automatizace výroby a téměř úplné vytlačení zaměstnanců z výrobního procesu povede k narušení, resp. úplnému zániku dosavadního průběžného důchodového systému. Dojde k tomu, že lidé nebudou mít zaměstnání a tedy nebudou mít příjmy, z nichž by se mohlo odvádět sociální pojištění.

Považuji to za absurdní. Co by asi tak lidé, kteří nemají příjmy, dělali? Budou chodit bezcílně po ulicích, budou hladovět, protože nebudou mít žádné peníze apod.? Co by se asi pak stalo? V takovém případě by zjevně převážil základní instinkt člověka jako biologické bytosti – instinkt přežít. Tedy došlo by k naprostému rozvratu takové společnosti.

Společnost, která by byla vystavena takovému vývoji, bude muset najít způsob, jak tento problém vyřešit, jak zajistit, aby lidé mohli i v takové společnosti žít, a to včetně důchodců. Bude muset tam vytvořit dostatek příležitostí k zaměstnání, i když to bude jiného charakteru, než známe nyní.

Spojovat budoucnost průběžného důchodového systému s tím, že s nástupem masové robotizace tento systém zanikne a myslet si, že náhradou průběžného systému bude fondový systém, je prostě myšlenkový omyl.

Pokud se k průběžnému důchodovému systému budeme chovat rozumně, upravovat racionálně jeho parametry a nebudou si ho některé politické strany brát jako rukojmí pro krátkodobý politický konjukturalismus či jako nástroj pro výhru v nejbližších parlamentních volbách, pak má šanci zajistit důstojný život pro další generace důchodců.

Čeští pěstitelé ovoce a zeleniny bojují o své přežití na našem trhu! Letos z české krajiny zmizí 10 procent ovocných sadů a 5 procent ploch se zeleninou!

Velmi složitá, a soustavně zhoršující situace českých pěstitelů ovoce a zeleniny na našem trhu byla ústředním námětem tiskové konference Agrární komory ČR, která se konala ve středu 15. března 2023 v Praze. Viceprezident Agrární komory ČR a předseda Ovocnářské unie ČR Martin Ludvík a předsedkyně Zelinářské unie Čech a Moravy Monika Nebeská na ní informovali novináře o tom, jak se u nás postupně, ale soustavně již řadu let snižují plochy ovocných sadů a plochy pro pěstování zeleniny. Podle nich příčinou tohoto stavu je skutečnost, že několik nejvýznamnějších zahraničních obchodních řetězců, které u nás působí, a které ve své podstatě ovládají trh potravin u nás, vlastně nemá ani zájem prodávat ovoce a zeleninu od českých producentů. Důvodem je to, že se jim ekonomicky vyplatí tyto produkty dovážet po celý rok ze zahraničí, například i 2000 kilometrů ze Španělska, či odjinud. Načež oba protagonisté tiskové konference na konkrétních číslech a faktech svá tvrzení poté dokladovali.

Nejprve vystoupila, zhruba před měsícem, nově zvolená předsedkyně Zelinářské unie ČR Monika Nebeská, která se již téměř 30 let věnuje pěstování zeleniny, zejména cibule, v Zemědělském družstvu Všestary na Královéhradecku. Mimochodem, před pár dny byla zvolena i předsedkyní Klubu zemědělských manažerek. Takže, ihned v úvodu konference oznámila, že letos plocha, na které čeští zemědělci pěstují letos klesne o pět procent z loňských více než 11.600 hektarů. Monika Nebeská dále uvedla, že zemědělci mají problém získat za svou produkci adekvátní cenu. Podle ní to povede k větší závislosti na dovozu ze zahraničí.

Konkrétně to ilustrovala na situaci kolem pěstování cibule, která u nás patří k nejčastěji konzumovanému druhu zeleniny hned po rajčatech. Pro pěstování cibule jsou v tuzemsku ideální podmínky, přesto se u ní naše soběstačnost pohybuje na úrovni pouze kolem 45 procent. Letos mají pěstitelé zásoby zhruba 2000 tun cibule, do další sklizně na přelomu června a července bude potřeba dovézt asi 40.000 tun. „Toto množství budeme muset dovézt ze zahraničí a je otázkou odkud a za kolik. Jisté je, že na to doplatí český zákazník,“ prohlásila Monika Nebeská.

Podle Zelinářské unie Čech a Moravy k uspokojení poptávky na českém trhu je nezbytné cibuli dovážet, a to především z Nizozemska, Slovenska a Německa, ale i z mnohem větších vzdáleností, jako jsou Egypt nebo Nový Zéland. To, podle českých zelinářů, může představovat do budoucna velký problém, protože globální ceny cibule rostou a některé státy dokonce přistoupily kvůli obavám z jejího nedostatku k omezení vývozu.

Pokud jde o růst cen cibule na tuzemském trhu, tyto ceny rostou, nicméně, podle českých zelinářů, stále tvoří pouhou polovinu z částky, kterou zaplatí spotřebitelé v obchodech.

Načež Monika Nebeská k tomu dále dodala, že s podobnými problémy se potýkají také pěstitelé ostatních druhů zeleniny a řada z nich, především těch menších, zvažuje, že podnikání v tomto oboru omezí, nebo s ním úplně skončí.

Na dovozu zeleniny jsme závislí ze dvou třetin

Poté Monika Nebeská přešla opět k problematice pěstování zeleniny u nás z celkového pohledu českých zelinářů. Uvedla, že Česká republika je na dovozu zeleniny závislá zhruba ze dvou třetin, což vede k tomu, že ceny určuje dovoz a čeští zemědělci na ně mají minimální vliv. Konkrétně jde o tom, že například v roce 1992 bylo Česko nezávislé v produkci zeleniny ze 67 procent, v roce 2021 to již bylo jen ze 33 procent. Podle ní je jisté, že Česká republika bude na dovozech zeleniny závislá stále více.

Omezení pěstování zeleniny u nás, podle Moniky Nebeské, naznačují i ostatní členové Zelinářské unie Čech a Moravy. „Bude to dopadat na menší a střední farmy,“ zdůraznila. Zároveň poznamenala, že v roce 2002 se zelenina pěstovala na téměř 18.000 hektarech, v roce 2022 to bylo, podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ), již jen 11.678 hektarů. Mimochodem, v roce 1992 byla Česká republika nezávislá v produkci zeleniny z 67 procent, v roce 2021 to bylo už jen z 33 %.

Podle Moniky Nebeské čeští zemědělci umí pěstovat zeleninu dobře. „Cena zemědělců stagnuje a ceny obchodníků rostou,“ konstatovala. Stát by, podle ní, měl aktivně podpořit investice do výstavby skladů, což by umožnilo uchovat mnohem více kořenové zeleniny a zemědělci by mohli pěstovat zeleninu na větší ploše. „Spotřebitel by mohl celoročně koupit větší množství české cibule,“ dodala.

Monika Nebeská rovněž poukázala na doporučení Světové obchodní organizace (WHO), která uvádí, že by každý člověk měl denně sníst 400 gramů čerstvé zeleniny a ovoce. To odpovídá 146 kilogramům ročně a 1,5 milionu tun v celé ČR. „Realita je taková, že vypěstuje zhruba 270.000 tun zeleniny, 140.000 tun ovoce,“ uvedla.

I čeští ovocnáři snižují plochy ovocných sadů

S problémem snižování plochy ovocných stromů u nás se již řadu let potýkají i čeští ovocnáři. Předseda Ovocnářské unie ČR Martin Ludvík v této souvislosti upozornil na úbytek ploch ovocných sadů. V loňském roce ovocnáři sklízeli na 12.000 hektarech, letos by plocha sadů měla klesnout asi o desetinu, uvedl. Poznamenal, že loni bylo vysázeno jen něco přes sto hektarů, zatímco průměr posledních let byl kolem 350 až 400 hektarů. „To povede do budoucna ke snižování produkce, k větší závislosti ČR na dovozu,“ dodal Ludvík. „Nebyla by to tak špatná zpráva, kdybychom to nahradili novými sady, ale to se bohužel neděje, protože ovocnáři prakticky zastavili investice do tohoto oboru,“ dodal.

Pěstitelé nejsou, podle něho, schopni konkurovat ovoci z dovozu, které je levnější, a potýkají se se zvýšenými náklady. Ovocnářská unie ČR již dříve upozorňovala na to, že výkupní ceny jablek snižuje dovoz hlavně z Polska, odkud se produkce dříve vyvážela do Ruska. Ovocnáři, podle Martina Ludvíka, snižují produkci také proto, aby se stali nezávislými na odkupu od potravinových řetězců, neboť ceny, které si obchodníci stanovují, jsou pro ně nerentabilní. Část úrody z loňské sklizně ovocnáři kvůli nízkým výkupním cenám ani nesklidili.

Základem produkce ovoce v Česku jsou, podle Martina Ludvíka, jablka, tvoří asi 80 procent příjmů pěstitelů. „Ovocnářská unie odhaduje na každém kilogramu jablek ztrátu čtyři koruny, což znamená v přepočtu celkovou ztrátu pěstitelů jablek za loňský rok ve výši 250 milionů korun,“ řekl Martin Ludvík. „Aby stát situaci pěstitelům ulehčil, měl by na ovoce i zeleninu zavést nižší sazbu DPH,“ dodal.

Mimochodem, oba protagonisté tiskové konference, to je Martin Ludvík a Monika Nebeská, se rovněž zmínili i o tom, že snižování ploch ovocných sadů a ploch pro pěstování zeleniny může, ve svých důsledcích, vést české ovocnáře a zelináře k tomu, že se přestanou pokoušet prodávat své ovocné či zelinářské produkty v rámci sítě obchodních řetězců, ale že se soustředí na prodej na blízkých tržištích a na prodej ze dvora. Takže, zákazník, který bude stát o čerstvé ovoce a zeleninu, a to ve srovnání s dovezenými produkty ze Španělska či odjinud, bude mít možnost si je u nich zakoupit.

Požadavek na revizi a právní rozbor zákona o cenách

V této návaznosti musíme rovněž uvést, že na závěr tiskové konference, v rámci diskuse, zaznělo, že český stát by měl mnohem lépe a účinněji uplatňovat zákon o cenách, což se týká zejména otázky nákladů výroby a zisku ve výrobním a prodejním řetězci, tj. prvovýrobce (zemědělec), zpracovatel (potravinář) a obchodník (obchodní řetězce).

Podle Martina Ludvíka Agrární komora ČR požaduje, aby se udělala revize zákona o cenách, zejména z právního hlediska, protože uvedený zákon byl u nás přijat na počátku 90. let minulého století, a přitom je otázkou, zda jeho znění vyhovuje současným dodavatelsko-odběratelských vztahům, které v současné době v naší společnosti panují. Načež dodal, že tyto vztahy se řešily i přijetím zákona o významné tržní síle, kdy zemědělci upozorňují, že ani poslední, jeho nedávná novela tuto otázku ve své podstatě neřeší. Zároveň poznamenal, že obchodníci, de facto, využívají toho, že není legislativně zcela jednoznačně vyřešeno, zda by tyto dodavatelsko-odběratelské vztahy a prodejní ceny v obchodech, měl řešit zákon o cenách nebo zákon o významné tržní síle. Právě proto by mělo dojít k revizi zákona o cenách, případně i další novele zákona o významné tržní síle.

Evropská komise představila Akt o kritických surovinách

Evropská komise představila návrh nařízení, který má zajistit přístup EU k bezpečným, diverzifikovaným, cenově dostupným a udržitelným dodávkám kritických surovin. Kritické suroviny jsou nepostradatelné pro širokou škálu odvětví evropského průmyslu.

Evropa je silně závislá na dovozu klíčových nezbytných surovin pro průmysl, často od téměř monopolních dodavatelů z třetích zemí. Například 63 % světových zásob kobaltu se těží v Demokratické republice Kongo a 60 % vytěženého kobaltu se pak dále zpracovává v Číně. 97 % dodávek hořčíku do EU pochází z Číny, 71 % platinový kovů dovážených do EU pochází z Jihoafrické republiky, 98 % dodávek boritanu do EU pochází z Turecka, atd.

EU tak musí zmírnit rizika pro dodavatelské řetězce související s těmito strategickými závislostmi, aby posílila svou ekonomickou odolnost. Cílem nařízení bude posílit kapacity EU v oblasti kritických surovin ve všech fázích hodnotového řetězce. Zákon také vychází ze skutečnosti, že EU nemá a nemůže mít dostatek těchto surovin z vlastních zdrojů, takže musí pracovat i na posílení světových dodavatelských řetězců a soustředit se na vlastní navyšování zdrojů, např. lepším zpracováváním surovin nebo jejich recyklací.

Kromě aktualizovaného seznamu kritických surovin zavádí návrh seznam strategických surovin, které mají zásadní význam pro technologie důležité pro ekologické a digitální ambice Evropy a pro obranné a kosmické aplikace, kterým hrozí potenciální rizika v oblasti dodávek v budoucnu. Návrh stanoví hodnoty pro domácí kapacity v celém strategickém dodavatelském řetězci surovin a pro diverzifikaci dodávek v EU do roku 2030:

nejméně 10 % roční spotřeby EU pro těžbu,
nejméně 40 % roční spotřeby EU pro zpracování,
nejméně 15 % roční spotřeby EU pro recyklaci,
ne více než 65 % roční unijní spotřeby každé strategické suroviny v jakékoli příslušné fázi zpracování z jediné třetí země.

Generální ředitel BusinessEurope Markus J. Beyrer k návrhu o kritických surovinách uvedl: „Dobrý začátek, nyní je třeba zajistit, aby byl zákon pro podniky proveditelný“.

„Návrh je dobrým začátkem, ale jsou zapotřebí další zlepšení, aby byl zákon o kritických surovinách pro podniky použitelný. Evropa je dnes v případě mnoha kritických surovin, které jsou nezbytné pro ekologickou a digitální transformaci evropského průmyslu a pro odolnější ekonomiku, příliš závislá na jediném dodavateli. Navrhovaná opatření týkající se povolení mají potenciál urychlit zavádění projektů v Evropě.

Nyní musí zákonodárci učinit další kroky, aby zajistili, že zákon učiní z EU silnějšího komoditního hráče. Iniciativa musí poskytnout konkrétní odpovědi jak na diverzifikaci našich vnějších dodávek, tak na zvýšení vlastních těžebních, zpracovatelských a recyklačních kapacit. Realizace cílů vyžaduje čas. O to důležitější je nezatěžovat podniky nadměrnou byrokratickou zátěží. Znamená to, že je třeba omezit nové požadavky na informace a jejich zveřejňování ze strany firem na naprosté minimum.

Obchodní a podniková tajemství musí být plně chráněna. EU by měla zajistit, aby prohlášení o ekologické stopě nemělo negativní dopad na obchod a bezpečnost dodávek. Vzhledem ke svému přímému dopadu musí být průmysl úzce zapojen do provádění zákona.“

Více informací k tomuto návrhu najdete na stránkách EK zde.

Obecná zpráva o činnosti Evropské unie 2022

Rok 2022 byl poznamenán především ruskou agresivní válkou proti Ukrajině a související energetickou krizí. EU se od začátku snažila podporovat ukrajinský lid, ale také evropské občany a firmy, na které následky konfliktu dopadají více než na ekonomiky některých dalších světadílů.

Mezi priority EU patřila zelená tranzice a ochrana životního prostředí, digitalizace, snaha o konkurenceschopnost evropských firem (v této oblasti má byznys nejvíce výhrad), globální dodavatelské řetězce, zaměstnanost a další témata, na které se snažíme na evropské úrovni skrze BusinessEurope a také na národní úrovni realisticky reagovat.

Link na svou propagační publikaci EU v roce 2022 naleznete zde.

V druhé polovině roku 2022 proběhlo české předsednictví v Radě EU, před kterým jsme představili priority SP ČR.

Během proběhlého předsednictví jsme také uspořádali vlastní předsednické akce.

FAQ – stropování cen elektřiny a plynu

Na společném workshopu MPO, EY, Svazu průmyslu a dopravy ČR a Hospodářské komory k mechanismu zastropování cen elektřiny pro velké podniky pro rok 2023 iniciovaném Svazem průmyslu zaznělo 8. 2. 2023 mnoho otázek z řad členů – velkých podniků. Svaz průmyslu požádal MPO o zveřejnění praktických otázek a odpovědí, aby byly návodem i pro firmy, které se workshopu nezúčastnily. Záznam z workshopu naleznete zde. Následně Svaz průmyslu předal MPO i další dotazy firem k vyjasnění a oficiálnímu potvrzení správnosti postupů v situacích, na které v praxi narážely.

Otázky a odpovědi naleznete na stránkách MPO zde.

Některé otázky vedly k potřebě úpravy a vyjasnění některých částí nařízení vlády. V meziresortním připomínkovém řízení je tak od 13. do 20. března návrh nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 298/2022 Sb., o stanovení cen elektřiny a plynu v mimořádné tržní situaci a o stanovení s tím souvisejícího nejvyššího přípustného rozsahu majetkového prospěchu zákazníka, ve znění pozdějších předpisů. Svaz nařízení vlády připomínkuje.

kategorie Z hospodářské politiky

Důchodová reforma – s čím začít

Ekonom Jaroslav Ungerman píše o tom, jakými kroky by se mělo začít, aby důchodová reforma nebyla ukvapená a respektovala smysl důchodů.

Debat na téma důchodové reformy se vyrojilo bezpočet, především pak velmi konkrétních návrhů. To, co mě nejvíce zaráží, je především forma těchto návrhů a vůbec nejvíce spěch, ve kterém se ona reforma má udělat. Není ani divu, že vláda tak spěchá, protože se svojí pohodlnou parlamentní většinou si může odhlasovat v podstatě cokoli a nemusí brát ohled na nikoho a už vůbec ji nemusí zajímat nějaké jiné návrhy přicházející z opozice, což se také děje.

Právě spěch, s nímž se vláda snaží protlačit své návrhy, je velmi podezřelý. Jak nás učí životní zkušenost, pak právě v takovém spěchu se nejčastěji rodí nepromyšlená řešení, jejichž důsledky jsou pak obtížně řešitelné, nebo takové, za nimiž se skrývá nějaký parciální zájem nějaké skupiny, např. firem, podnikatelů apod.

K takovému spěchu není důvod a už vůbec není důvod projednávat příslušné zákony v režimu legislativní nouze. Penzijní systém se nezhroutí ani v tomto roce ani za dalších deset let. To se stane jen v optice těch, kteří si touto reformou vytvářejí prostor s největší pravděpodobností pro další soukromé byznysy na poli důchodového pojištění.

Důchody jako dar, nebo je to pojištění?

Úplně na úvod by bylo dobré v obecné rovině připomenout ještě jeden moment. Často se přitom totiž setkáváme s tím, že se důchody pokládají za jakýsi „dar“, či příspěvek od státu.

Ale tak to přece není. Důchodový fond je přece tvořen příspěvky těch, kdo platí sociální pojištění ve výši, kterou stanoví příslušný zákon. A lidé tyto příspěvky platí s tím, že někdy v budoucnu budou moci tyto své prostředky, které tam vložili, čerpat. Politici přece nemají carte blanche, aby si s těmito důchody dělali, co se jim zlíbí.

Stát zde má pouze úlohu toho, kdo stanovuje pravidla a má dohlížet na to, jak se tato pravidla dodržují a jak efektivně se tyto prostředky spravují. V důchodech si lidé berou to, co do důchodového fondu vložili v minulosti.

Ještě jeden moment. Mluvíme zde přece o důchodovém či sociálním pojištění, aniž bychom si uvědomovali, co pojem pojištění znamená. V pojištění je to přece tak, že se pojišťujeme pro případ, že nastane nějaká pojistná událost. V případě důchodů je pojistnou událostí odchod do důchodu.

A v každém pojištění je to tak, že ono plnění z pojištění, vždycky závisí na tom, kolik (resp. v jaké výši) si na pojištění platíme. Naše odškodnění, resp. pojistná událost – v tomto případě odchod do důchodu – pak závisí na výši pojistného, které platíme.

Na to se často rádo zapomíná. Přitom, když vám shoří dům a vy ho nemáte pojištěn, pak vám ho žádná pojišťovna nezaplatí. Když se něco podobného děje v sociálním pojištění, kdy někdo si pojištění neplatí, nebo jen velmi málo, pak se velice diví tomu, že dostane jen základní důchod, když odchází do důchodu a považuje se to velmi nespravedlivé. Ono to možná pramení i z toho, že, jak jsme si možná všimli, že při velkých přírodních katastrofách, se nejednou ukáže, že lidé si své domy nepojišťují a nakonec se na ně ti ostatní složí a nějakou střechu nad hlavou jim obstarají. Tak že ono spoléhání na ostatní i v důchodech nebude tak vzácné.

Je také bohužel snahou některých politiků prosazovat (pokud možno) co nejvyšší základní důchod, který není závislý na výši placeného pojištění. Pravděpodobně jsou pod tlakem od těch, co neplatili pojištění, kteří si pak chodí stěžovat, jak je to špatné, protože mají nízké důchody.

Vyplácet základní důchod je projev solidarity. A dnes se mnozí politici snaží tuto solidaritu prosazovat. A naopak pracují na tom, co nejvíce odstranit onu – nazývejme to ekvivalencí v důchodech, kdy výše starobního důchodu odráží velikost příspěvku do sociálního pojištění.

To je snaha vrátit se zpět k systému důchodového zabezpečení. Ten jsme tu měli před listopadem, kdy každý pracující dostával nějaký důchod a moc se na velikost jeho plateb do systému sociálního zabezpečení nehledělo. Platila se jen jedna daň a z té se hradilo vše.

Jen bych dodal, že právě takový systém všeobecného sociálního zabezpečení byl velkým kladem proti předchozí době (v podstatě předválečné), kdy nějaký všeobecný důchod vůbec nebyl samozřejmostí a mnozí na něj ani neměli nárok.

A snad ještě maličkost – v roce 1990 byl průměrný starobní důchod 1763 Kč, průměrná hrubá mzda byla 3286 Kč a tedy důchod byl 53 % průměrné hrubé mzdy. To jen na vysvětlenou těm, kteří mají problém s růstem podílu důchodu na průměrné mzdě, který je dnes dočasně (a to je třeba zdůraznit) zhruba 45 %.

Tento dojem, že jde o nějaký státní dar, patrně vzniká tím, že sociální pojištění je příjmem státního rozpočtu, vytvořené prostředky spravuje stát a ze státního rozpočtu jsou vypláceny. Právě tato skutečnost pak vede k tomu, že důchody a politika jejich tvorby a použití se bohužel často stávají „hračkou“ pro politiky. Ať už ve smyslu toho, že straší občany tím, že v budoucnu tzv. „nebude na důchody“, nebo zasahují do tvorby sazeb sociálního pojištění, anebo do vyplácení důchodů vnášejí své politické preference formou nejrůznějších „doplňkových“ výdajů. Tak si na úkor sociálního pojištění – a především všech jeho účastníků – získávají hlasy voličů. Není to nic nového, jak známo z cizího krev neteče.

Proto by úplně prvním krokem důchodové reformy mělo být to, že se řádně popíší hlavní finanční toky od přispěvatelů do důchodového fondu. Klasická analýza, z níž bude zřejmá statistika, kolik platí lidé pracující jako zaměstnanci, kolik platí OSVČ zejména podle typu jejich profese, případně lidé v souběhu OSVČ a zaměstnání a svobodná povolání atd. a také, kolik z toho systému inkasují. Ono by se totiž brzy ukázalo, jak velká je solidarita mezi jednotlivými profesními skupinami osob.

Bohužel se zdá, že všichni, kteří tak rádi zasahují do toho, jaké mají být důchody, rozhodují jen podle svých dojmů nebo – a ještě lépe – podle své politické příslušnosti. Kdyby se např. podívali do statistik, pak by museli vidět, že nejnižší důchody mají bezdětné ženy – o tisíc korun měsíčně méně než ženy s jedním či dvěma dětmi.

To nám ovšem nebrání v tom, abychom zaváděli „lidovecké výchovné“, protože prý ženy s dětmi mají nízké důchody. Ale jednu statistiku si navrhovatelé asi dobře uvědomují – důchodkyň, které neměly děti, je 200 tisíc, ale těch, co měly děti, kolem 1,2 mil – a to je nějakých voličů…

Podobných absurdních rozhodnutí bychom jistě našli více.

Skončím jen s tím, že nechuť ke statistice, nechuť k číslům, faktům a v konečném důsledku snaha překrucovat fakta, je bohužel pro současné úvahy o reformě důchodů příliš očividná a typická.

Vytvoření samostatného důchodového účtu

Jsem přesvědčen, že prvním krokem reformy důchodů musí být oddělení sociálního pojištění od státního rozpočtu do samostatného důchodového fondu. Proč by měly být tyto peníze, které navíc „nepatří státu“, ale těm, kdo tento fond vytvořili svými příspěvky, součástí státního rozpočtu. Chápu, že to tak v minulosti bylo a z řady důvodů to i politikům vyhovovalo, tak proč to měnit.

Jaký je ekonomický důvod k tomu, aby tento důchodový systém byl součástí (resp. podřízen) státnímu rozpočtu? Je řada fondů, které mají vlastní příjmy a dostávají dotace ze státního rozpočtu a jsou mimo systém státního rozpočtu. Nakonec systém veřejného zdravotního pojištění je v podobném postavení – také je mimo systém státního rozpočtu a pouze svým výsledkem hospodaření vchází do hospodaření veřejných rozpočtů.

Náměty na reformu systému důchodového pojištění vůbec nepočítají, že by měl být vytvořen samostatný důchodový účet oddělený od státního rozpočtu. Tato myšlenka se vlastně poprvé objevila ve vládním prohlášení koaliční vlády vedené A. Babišem v roce 2018.

Tento úkol byl formulován v preambuli vládního prohlášení velmi pregnantně – „Podstatou (důchodové reformy) bude oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a stanovení jasných finančních vztahů mezi tímto účtem a státním rozpočtem, případně dalšími zdroji příjmů pro tento účet. Veřejnost bude vědět, kam její sociální odvody směřují a jak jsou využity.“

Ovšem „Komise pro spravedlivé důchody“, která následně vznikla pod vedením Ministerstva práce a sociálních věcí, a měla za úkol zabývat se reformou důchodů, tuto myšlenku vůbec neakceptovala a ani se nepokusila nastínit možné předpoklady pro její naplnění. Nebyly současně ani uvedeny důvody, proč tento námět komise odmítá. Ale jak se zdá, šlo o záměr vydat se v této tzv. reformě k populistickým návrhům. Proto byl tento záměr nakonec naprosto opomenut a činnost Komise se zaměřila zcela jiným směrem. Možná to bylo proto, že by to nebylo spravedlivé, anebo šlo o PR akci.

Práci oné komise ani nemá hlubší smysl hodnotit. Bylo by přece normální, aby jakékoli práce na reformě důchodů začínaly právě tím, že se přesně definují finanční toky v systému důchodového pojištění. Ani v tom tato komise nezklamala. Na analýzu zapomněla.

Lze říci, že existují dva základní důvody, proč tento účet není samostatný.

Zaprvé, část odpůrců samostatného účtu se domnívá, že pokud jsou důchody začleněny do státního rozpočtu, že to samo o sobě je zárukou, že tzv. „na důchody budou vždycky peníze“ a že nebude možné peníze na důchody žádným způsobem zneužít, resp. připravit o ně důchodce.

To je velmi naivní představa. Fakt, že peníze na důchody jsou součástí výdajů státního rozpočtu, přece nebrání vůbec ničemu. Ani tomu, co dnes vidíme, že budou nebo nebudou valorizovány. Naopak je to nahrávka vládě, aby tvrdila, že právě důchody (resp. důchodci) zadlužují stát, naše děti, naši budoucnost atd. a tudíž je nutné důchody krátit, ne-li přímo snížit třeba na polovinu – a bude nám všem dobře….

Druhou skupinu námitek proti oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu reprezentuje dlouhodobě především postoj Ministerstva financí. To poukazuje, že přece důchodový účet existuje a v roční zprávě o státním závěrečném účtu je uveden stav tohoto účtu, resp. hovoří se tam o tzv. důchodovém účtu.

Tento tzv. důchodový účet však není plnohodnotný účet. Je to pouze virtuální účet, resp. jakýsi podúčet. Kdyby to byl skutečný účet, musel by být také samostatně spravován a musel by být také předmětem finančních operací a evidovat i výnosy z těchto operací, což reálně neexistuje, protože se o těchto výnosech v žádné zprávě MF nehovoří.

Ministerstvo sice ve zprávě o státním závěrečném účtu uvádí, že „součástí státních finančních aktiv je také zvláštní účet rezervy důchodového pojištění, na který se za každý rok, ve kterém byly příjmy pojistného na důchodové pojištění vyšší, než výdaje na dávky důchodového pojištění, převádí ze státního rozpočtu částka ve výši rozdílu těchto příjmů a výdajů.“

Právě toto tvrzení je jádrem postoje MF. Ministerstvo samostatně rozhoduje o použití této rezervy, nikoli někdo jiný, pokud by to byl samostatný účet samostatně spravovaný. Při poměrně velkém obratu takového účtu – a spravovaným odděleně samostatnou organizací – by jeho příjmem musel být i např. příjem z finančních operací se zůstatkem účtu, krátkodobých operací (overnighty) atd. Prostě předat na konci roku na účet státních finančních aktiv zůstatek účtu rozhodně nelze považovat za aktivní správu tohoto účtu.

Naopak, lze přepokládat, že prostředky na účtu důchodového pojištění jsou v průběhu roku používány právě pro krátkodobé operace ve prospěch likvidity dalších účtů státního rozpočtu. Pro ministerstvo je tento důchodový účet relativně pohodlným zdrojem likvidity potřebné pro hrazení nejrůznějších výdajů. Kdyby ji nemělo, pak by muselo častěji chodit na finanční trh pro krátkodobé peníze.

Příjmy ze sociálního pojištění jsou velmi masivní – více než třetina celkových příjmů rozpočtu – a také nejstabilnějším příjmem státního rozpočtu. Takové operace k posílení likvidity pomocí důchodového účtu jsou sice plně legální a také to neznamená, že jsou při nich prostředky důchodového pojištění nějak kráceny apod. Pokud však máme hovořit o samostatném managementu prostředků důchodového pojištění, pak jsou s takovým požadavkem v rozporu.

Vytvořit „Státní důchodový úřad“

Přirozeně, že správa takového účtu by vyžadovala samostatnou instituci, na kterou by se měla změnit Česká správa sociálního zabezpečení (cosi jako Státní důchodový úřad), která by měla také svoji správní radu, která by byla zodpovědná za racionální hospodaření s prostředky důchodového pojištění a také přirozeně měla kontrolní funkci. V podstatě by šlo o podobnou instituci, jak je správa zdravotního pojištění. Jsem přesvědčen, že taková přeměna by vůbec nevedla ke zvýšení počtu aparátu takového úřadu.

Součástí takového řešení pak také musí být přesně definovaná vazba mezi státním rozpočtem a důchodovým účtem v případě schodku mezi příjmy a výdaji důchodového pojištění. Také nejde o nic nového. Šlo by jen o to pokračovat v dosavadní praxi, kdy státní rozpočet vyrovnává případný schodek tohoto systému. Přitom ne vždy byl tento systém ve schodku – v roce 2018 a 2019 byl systém přebytkový. V roce 2018 to bylo 18 mld. Kč a v roce 2019 to bylo 16 mld. Kč.

Mimochodem, přemýšlel někdo, proč v těchto letech (je to jen tři roky) byl „důchodový účet“ v přebytku? Chápu, že na to jen pomyslet se zastáncům radikálního krácení důchodů ani trochu nehodí. Ale to neznamená, že se to nestalo.

Dotovat ze státního rozpočtu důchodový účet přece není nic mimořádného. Státní rozpočet přece také musí krýt výdaje na státní sociální podporu atd.

Zde je ještě nutno dodat zkušenost z první poloviny devadesátých let. Tehdy se samostatně nesledoval důchodový účet. Odtud pak pramení názory, že tehdy byl neexistující důchodový (resp. přebytek příjmů a výdajů na důchody) v systému státního rozpočtu rozpuštěn údajně v řádu až desítek miliard a o to byly zkráceny tehdejší důchody. V systému samostatně existujícího důchodového úřadu by něco takového nebylo možné.

Přitom právě hospodaření s tímto přebytkem by mělo být jednou ze zásadních činností takového úřadu. Tento přebytek by měl být samostatně spravován a jako takový by také měl být předmětem samostatného zúčtování a také zhodnocování. Tak, jak je to běžné v systémech komerčního důchodového pojištění. To samozřejmě současný virtuální účet vůbec neumožňuje.

Toto oddělené financování důchodů by rozhodně více zprůhlednilo hospodaření s těmito prostředky a mohlo by se otupit hrot některých výhrad k výši důchodů apod.

Lze očekávat, že by vyčlenění důchodového účtu ze státního rozpočtu vedlo také k tomu, že by samotný státní rozpočet v této „odlehčené“ formě byl zaměřen jen na hospodaření státu. Vedle státního rozpočtu by pak existovaly dva velké fondy – zdravotního pojištění a sociálního pojištění.

Snad ještě dodejme, že výsledná zpráva OECD, která hodnotila český důchodový systém, doporučovala i zřízení individuálních důchodových účtů, kdy každý účastník důchodového pojištění by měl průběžný přehled o svém budoucím důchodu a zároveň by se dosáhlo toho, že v minulosti nabytá práva již nebudou jakkoliv ovlivněna.

Prostředkem k tomu je právě oddělení účtu důchodového systému od státního rozpočtu především s ohledem na transparentnost. Jinak to ve stávajícím průběžném systému ani nelze učinit.

Zřízení státní sociální pojišťovny, resp. státního důchodového úřadu, by mělo vést také k tomu, že by se zmenšil prostor pro svévoli politiků zcela bez znalosti reality rozhodovat podle momentální politické představy o tak vážné věci, jako jsou budoucí důchody. Snad by také omezilo to časté dosazovaní do vedení takového úřadu spřízněných duší a jeho hodnocení podle pofidérních politických dispozic a snad ho mohlo zbavit zásahů nejrůznějších lobbistů.

Národní workshop k získávání nových členů

Odborový svaz KOVO ve spolupráci s evropskou odborovou federací industriAll Europe pod záštitou grantu z EU ve dnech 1. a 2. 3. 2023 pořádal v prostorech pražského hotelu Olšanka „Národní workshop“ k získávání nových členů v rámci evropského projektu BTUC4Recovery.

Kurzu se zúčastnili zástupci pěti základních organizací a jednoho seskupení členů, jmenovitě Odbory Bosch, Carrier Refrigeration Operation Czech Republic, CommScope, Katek Czech Republic, Nexen Tire a Prakab Pražská Kabelovna. Pod vedením místopředsedy svazu Tomáše Valáška, koordinátorky projektu BTUC4Recovery Ildikó Krén a dvou odborových organizátorů z Česka a Maďarska, Jaromíra Valeše a Eszter Turai, se účastníci učili například jak vytvořit správný dotazník, jak vést rozhovory s kolegy a kolegyněmi na pracovišti nebo jak postupovat při tvorbě plánu kampaně na posílení jejich odborové organizace.

OS KOVO společně s industriAll Europe budou následující rok a půl s vybranými podniky spolupracovat ve vytváření silnějších odborových struktur (nejen) postupy představenými na kurzu.

Článek industriAll Europe

Projekt OS PHGN: Hodnocení prevence rizik poškození zdraví zaměstnanců

Bezpečnost práce a ochrana zdraví zaměstnanců (BOZP) je jednou z priorit Odborového svazu PHGN (OS PHGN). Jednotlivým odborovým organizacím zastupující zaměstnance v tomto odvětví napomáhá svaz poradenskou, metodickou a lektorskou činností. Svazoví inspektoři bezpečnosti práce (SIBP) Ing. Ivo Kavka, Petr Švehla, Petr Trieb, Petr Vavroš a Václav Sacha kontrolují dodržování BOZP u zaměstnavatelů a účastní se šetření závažných pracovních úrazů a příčin vzniku nemocí z povolání.

Pravidelně informují odborový svaz o opatřeních v oblasti BOZP a zastupují sdružené odborové organizace nejen na základě kolektivních smluv, ale i dohod o spolupráci uzavřených s jednotlivými obvodními báňskými úřady (OBÚ) a také Dohody o spolupráci se státním podnikem DIAMO.

V důsledku útlumu těžby docházelo v báňském průmyslu k úbytku kvalifikovaných zaměstnanců s dopadem na produktivitu a bezpečnost práce. Celkovou situaci zhoršila také pandemie covid 19. Opatření proti šíření tohoto onemocnění ovlivnila oblast BOZP zejména při kontrole pracovišť, organizaci práce, vyhledávání rizik a možnosti školení.

Odborový svaz se proto rozhodl využít možnosti projektu § 320a písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů v souladu s tématem „Návrh opatření v oblasti prevence rizik vzniku poškození zdraví zaměstnanců následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání“. V roce 2021 podal svaz návrh projektu „Hodnocení prevence rizik a vzniku poškození zdraví následkem pracovního úrazu v báňském průmyslu“.

Tento projekt měl probíhat v roce 2022 na čtyřech lokalitách s největší koncentrací báňské činnosti v České republice (Sokolov, Most, Stonava a Darkov). Financování projektu bylo ale schváleno až 21. června 2022 a časový program na realizaci původního projektu byl podstatně zkrácen a projekt byl rozdělen na dva samostatné oddíly: „Hodnocení prevence rizik vzniku poškození zdraví následkem pracovního úrazu při hlubinné těžbě černého uhlí a technické likvidaci hlubinných černouhelných dolů“ v karvinském regionu v roce 2022 a „Hodnocení prevence rizik vzniku poškození zdraví zaměstnanců následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání na hnědouhelných dolech v České republice“ v roce 2023.

Realizace prvně uvedeného upraveného projektu v černém uhlí probíhala kvůli pozdnímu schválení od července 2022 až do ledna 2023 na jednotlivých lokalitách organizací OKD, a.s. a DIAMO s.p., o.z. Darkov. Záměrem bylo v praxi aktualizovat činnost BOZP a napomoci posílit bezpečnost práce v uvedených organizacích. Každá z těchto společností má odlišná specifika, proto jsme se rozhodli přistupovat k nim jednotlivě.

Realizace projektu
Realizace byla rozdělena do čtyř klíčových aktivit KA1, KA2, KA3 a KA4, které probíhaly formou kulatých stolů, workshopů, seminářů a závěrečné konference.

V klíčové aktivitě KA1 proběhlo seznámení s projektem a jeho cílem, způsobem řízení a organizace a zajištěním zástupců odborů a zaměstnavatele v realizačním týmu pro plánované akce a jednání.

Složení realizačního týmu:
Manažer projektu – Jiří Waloszek, OS PHGN
Koordinátor projektu – Ing. Ivo Kavka, OS PHGN
Lektor projektu – Petr Vavroš, OS PHGN
Odborný garant projektu – Ing. Břetislav Pukowski, OKD, Důl ČSM
Odborný Konzultant – Ing. Štefan Pieron, OKD, Důl ČSM
Odborný garant projektu – Ing. Pavel Zajíček, DIAMO, o.z. DARKOV
Odborný konzultant – Ing. Pavel Kolčář, DIAMO, o.z. DARKOV.

V klíčové aktivitě KA2 jsme porovnávali ukazatele pracovní úrazovosti za období 2019-2020 s obdobím 2021-2022 a rozebrali příčiny a zdroje pracovních úrazů. Ukazatele v období 2019-2021 se pohybovaly v ustálených hodnotách jen s mírnými výkyvy, a to i přesto, že v tomto období došlo k nárůstu počtu zaměstnanců z ostatních utlumovaných lokalit. Bohužel v roce 2022 došlo k vysokému nárustu (téměř 60 %) pracovních úrazů ve všech oblastech pracovní činnosti dolu. Důvody této změny nejsou dodnes plně objasněny. Organizace OKD reagovala po dohodě s odbory vydáním Příkazu č. 01/2022 výkonného ředitele OKD a vyhlášením mimořádné bezpečnostní kampaně s cílem ovlivnit negativní vývoj.

Příčiny rozdílu mezi obdobím 2019-2021 a 2022 je možné hledat také ve stále vyšším věku zaměstnanců, vlivem přirozených odchodů, nedostatečnému počtu, stále náročnějším mikroklimatickým pracovním podmínkám s postupující těžbou do větší hloubky. V období roku 2022 sehrálo roli také zklamání velké části zaměstnanců, kteří počítali s ukončením těžby na konci roku 2022, případně začátku roku 2023.

Ukazatele pracovní úrazovosti ve společnosti DIAMO, o.z. Darkov v období 2019-2020 nevykazují žádné hodnoty z důvodu přechodu části OKD pod DIAMO až od poloviny roku 2021.

Další činností KA2 byl rozbor zdrojů a příčin pracovních úrazů rozčleněním podle vykonávané činnosti a úrazových dějů do skupin pro stanovení opatření k eliminaci rizik v jednotlivých společnostech.

Z této analýzy vyplynulo, že nejvíce úrazů vzniká v OKD:

28 %, v důsledku pádu, uklouznutí při chůzi, přecházení nebo nastupování
16 %, zasažení padající horninou
13 %, přiražení, naražení, zasažení při manipulaci s materiálem, břemenem
10 %, pád, uklouznutí při manipulaci s břemenem
10 % tvoří takzvané pocitové úrazy při chůzi, nebo manipulaci se zařízením.

Pokud sečteme všechny pracovní úrazy při chůzi a další úrazy související s pohybem v dole, došli bychom k nečekanému číslu téměř 50 % případů, což ukazuje na vysokou náročnost pohybu v důlních podmínkách. Typické riziko hornické práce, zasažení padající horninou, dnes tvoří „jen“ 16 % pracovních úrazů, a to díky novým technologiím pro těžbu uhlí a pro ražbu chodeb. Vznik pracovních úrazů v souvislosti s geomechanickými jevy se podílí na celkovém počtu úrazů asi 12 procenty, a to přes pokročilou techniku při prognózování anomálních jevů a lepšími možnostmi prevence odlehčování napětí v horninovém masívu.

Stejnou analýzu příčin pracovních úrazů jsme provedli ve společnosti DIAMO s.p., o.z. Darkov, která rovněž potvrdila, že chůze a pohyb v důlních podmínkách je jednou z nejrizikovějších činností.

Realizační tým se na základě rozborů a analýz rozhodl vybrat u obou sledovaných organizací stejnou prioritní oblast, a to pohyb zaměstnanců v důlních podmínkách – chůze v dole.

V klíčové aktivitě KA3 jsme v jednotlivých společnostech hodnotili účinnost systému prevence rizik a opatření u vybrané oblasti – chůze a pohyb v důlních podmínkách.

Analýza rizik provedená na základě úrazových dějů signalizovala hlavní příčiny:

Nerovný terén
Vlhká nebo zatopená počva
Špatná viditelnost
Zúžený prostor pro pohyb

Projednávali jsme, zda přijatá preventivní opatření na snížení rizikových faktorů působících na zaměstnance při chůzi v dole v praxi fungují a jak omezují působení rizikových faktorů. K ověření byly použity zápisy z šetření pracovních úrazů a kontrol pracovišť.

Na základě názorů jednotlivých členů pracovních skupin a zjištěných skutečností bylo konstatováno, že hodnocení rizik je zpracováno odborně a profesionálně. Jsou v něm zařazeny všechny rizikové faktory působící na zaměstnance při pohybu v důlním prostředí. Pracovní tým se shodl, že není potřeba zpracovávat nové posudky nezávislých odborně způsobilých osob k zajišťování úkolů v prevenci rizik (OZO PR), neboť členové pracovního týmu mají praktickou znalost důlního prostředí a odborné legislativy. Shoda byla zejména na důsledném dodržování opatření, na včasném hlášení nedostatků, jejich odstraňování vedením úseků, v jejichž delimitaci jsou tyto důlní díla. Rovněž na kontrole dalších organizačních a řídících složek jednotlivých organizací. Důležitým úkolem je zajištění dostatečného počtu zaměstnanců na údržbu a sanaci důlních chodeb.

Pro bezpečný pohyb v dole je nutné, aby cesty pro chůzi byly průběžně udržovány, problémová místa byla vybavena zařízením eliminujícím nepříznivý stav (přechodové můstky, čerpací systémy, systémy dopravy zaměstnanců) a aby ukládaný materiál neohrožoval bezpečnou chůzi. Neméně důležité je vybavit zaměstnance kvalitní obuví pro tyto podmínky. V minulosti byly proto zrušeny gumové holínky a zaměstnanci byli vybaveni kotníkovou pracovní obuví. Posouzení a vyhodnocení účinnosti navržených doporučení uskutečníme ve lhůtě šesti měsíců od jejich aplikace.

Závěrečná klíčová aktivita KA4 se zabývala prezentací výstupů a výsledků celého projektu na jednotlivých lokalitách OKD a DIAMO, o.z. DARKOV. Cílem bylo informovat nejen o výsledcích, ale také o širší problematice bezpečnosti práce na seminářích a konferencích, pracovních poradách a školeních. Touto formou zvýšit povědomí a motivaci zaměstnanců v otázkách BOZP a informovat o výsledcích na sociálních sítích a v dalších informačních médiích odborového svazu.

Chtěl bych poděkovat zejména členům realizačního týmu, ale i všem, kteří přispěli svou účastí a podněty na jednotlivých jednáních v rámci projektu a napomohli tak k jeho úspěšné realizaci. Vedlejším a neméně důležitým přínosem je prohloubení spolupráce a osobních vazeb zástupců odborů a zaměstnavatelů zúčastněných na projektu, které si velmi ceníme.

Ing. Ivo Kavka, SIBP Odborového svazu PHGN

Vláda připravila novelu liniového zákona, která podpoří výstavbu páteřní transevropské dopravní sítě

: Tisková konference po jednání vlády, 15. března 2023.

Podpořit výstavbu klíčových železničních a dálničních tahů a mezistátní spolupráci při jejich přeshraničním propojování do transevropské dopravní sítě má novela zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, jejíž návrh schválila vláda Petra Fialy na jednání ve středu 15. března 2023.

Novela tzv. liniového zákona reaguje na nové evropské předpisy, především na evropskou směrnici o zjednodušení opatření na zlepšení realizace transevropské dopravní sítě (TEN-T). Vytvoření TEN-T má přispět k vytvoření jednotného evropského prostoru dopravy a mobility, a posílit tak vnitřní trh a sociální, hospodářskou a územní soudržnost EU. Evropská unie předpokládá, že hlavní síť má být dokončena do roku 2030 a globální do roku 2050. Novela mimo jiné vymezuje časový rámec pro ukončení správních řízení relevantních pro uskutečnění staveb vybrané transevropské dopravní infrastruktury, řeší zajištění informování příslušného stavebního úřadu coby určeného orgánu dle směrnice o těchto řízeních a jiných správních postupech a zakotvuje dohled stavebního úřadu nad dodržováním stanoveného časového rámce.

Vláda schválila také další dvě nařízení, která se týkají zemědělských dotací z nového programového období Společné zemědělské politiky 2023–2027. První stanovuje podmínky provádění opatření lesnicko-environmentální platby, kam patří tři podopatření: zachování porostního typu hospodářského souboru, ochrana a reprodukce genofondu lesních dřevin a zachování habitatových stromů. Na dotační program bude k dispozici celkem 18,6 milionu korun. Druhé nařízení stanovuje pravidla podmíněnosti plateb zemědělcům, tedy základní podmínky v oblasti životního prostředí, změny klimatu, veřejného zdraví, zdraví rostlin a dobrých životních podmínek zvířat, které musí příjemci dotací splnit. Zároveň nařízení stanovuje i sankce ve formě procentuálního snížení dotace, pokud jejich příjemce tyto minimální požadavky poruší.

Kabinet projednal také materiál o koordinaci rozvoje kvantových technologií v České republice a uložil mimo jiné řediteli Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost, aby neprodleně uzavřel delegační dohodu s Ministerstvem průmyslu a obchodu, která povede k realizaci investice Vybudování kvantové komunikační infrastruktury v rámci Národního plánu obnovy, a to v podobě CZQCI (Czech National Quantum Communication Infrastructure).

Kompletní výsledky jednání vlády naleznete na https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/vysledky-jednani-vlady-15–brezna-2023-203747/.

Energetická krize a cena elektrické energie v ČR Vývoj energetického trhu, jeho problémy, příčiny krize, odpovědnost, východiska řešení

Tato stať je rozšířenou verzí vystoupení na Mezinárodní ekonomické konferenci Asociace samostatných odborů v Praze, Lichtenčtejnský palác dne 3.3.2023.

Vývoj energetického trhu v Evropě 1990 – 2022

Současné problémy v evropské energetice jsou logickým výsledkem vývoje posledních 30 let, mnoha dobrých úmyslů, ambiciózních cílů a důležitých rozhodnutí, často vycházejících ze špatných předpokladů.

Tento vývoj lze ve zkratce charakterizovat takovými milníky, jako byla privatizační vlna v evropské energetice v průběhu 90-tých let, liberalizace evropského trhu s elektřinou počínaje r. 1996, unbouding výroby, přenosu a prodeje elektřiny od r. 2003, závazky Kyotského protokolu z r. 1996, navazující Pařížské úmluvy 2015, jednostranné německé „Energie Wende“ 2011 a dlouhodobé orientace EK na spotové trhy s elektřinou a plynem.

Dlouhá řada legislativních aktů a regulací, která uvedené milníky provázela, vycházela ze základní teze, že elektrická energie je komodita jako každá jiná a že optimální nastavení její ceny zařídí volný trh, nejúčinněji pak formou spotového trhu.

Elektrická energie však tento charakter nemá, liberalizace nepřinesla slibované snížení ceny elektřiny a regulatorní zásahy k omezení emisí trh zásadním způsobem deformovaly.

Role EU ETS

Významnou roli ve vývoji evropského energetického trhu sehrál evropský systém trhu s emisními povolenkami EU ETS (Emission Trading Scheme), zavedený v r. 2005.

Původně se jednalo o nástroj optimalizace nákladů na snižování emisí, inspirovaný systémy obchodování s emisemi SO2 a NOx v USA v 80-tých letech. Alternativní cesty snižování emisí, tedy zavedení emisních limitů pro jednotlivé technologie, či přímé zdanění emisí uhlíku, byly zavrhnuty s odkazem na prioritizaci tržního řešení. Zdanění uhlíku navíc naráželo na skutečnost, že daňová oblast byla v působnosti ČS EU, tedy mimo kompetence EK

EU ETS byl spuštěn v r. 2005 a realizován ve čtyřech etapách 2005-07, 2008–13, 2014–20,2021 – 30.

Pro vybraná odvětví byly uděleny bezplatné příděly povolenek, pro ostatní odvětví, spadající pod EU ETS byly povolenky dostupné formou aukcí. Kupříkladu v průběhu III. etapy bylo 43% povolenek poskytnuto bezplatnou formou, 57% povolenek formou aukcí. Povolenky však byly dostupné výhradně pro účastníky trhu EU ETS, tedy provozovatele zdroje emisí.

EU ETS v průběhu prvních tří etap své realizace v letech 2005 – 2020 celkem 5x zkolaboval, ať v důsledku chyb systému (přealokace), nebo z důvodů vnějších vlivů, jako hospodářská krize 2008 a další. Po většinu uvedené doby se povolenky pohybovaly pod úrovní 10 Euro/t CO2.

Na tyto závažné poruchy systému EK opakovaně reagovala cestou pokusů a omylů řadou regulatorních zásahů, které vedly k zásadní změně ETS z nástroje tržního na nástroj tvrdé administrativní regulace.

Posledním krokem EK pak bylo otevření trhu s povolenkami finančních institucím a spekulativním obchodů. Tento krok vedl k současnému explozivnímu vystřelení cen povolenek na 100 Euro/t CO2, tedy k naprosto prohibitivní a nereálné ceně.

Zelená dohoda pro Evropu.

Dalším krokem, vedoucím k evropské energetické krizi a v jejím důsledku prudkému nárůstu cen elektřiny byla „Zelená dohoda pro Evropu“ a následující právní akty EU, jejíž návrh Evropská komise (EK)zveřejnila na sklonku roku 2023.

„Zelená dohoda pro Evropu“ představuje základní strategický dokument, který má zásadním způsobem ovlivnit ekonomický vývoj na období příštích 30 let. Strategické cíle musí být při tom dle názoru Komise ambiciózní. V případě, že se je v průběhu realizace nedaří naplnit, jsou, jak ukazují zkušenosti posledních dvaceti let, nahrazeny novými, ještě ambicióznějšími plány. Inovace pak často v podání EK představují v interpretaci EK spíše soubor zbožných přání Komise, než reálné výsledky technického rozvoje. Ne náhodou jsou termíny „ambice“, „inovace“, „inkluze“, „spravedlnost“ a „solidarita“ těmi nejfrekventovanějšími v dokumentu Komise.

„Zelená dohoda pro Evropu“ je především politický dokument, který má dosáhnout politických cílů, zejména zvýšit prestiž a vliv EU v globálním měřítku a na základě své morální převahy se stát světovým lídrem nejen v oblasti politiky ochrany klimatu a trvale udržitelného rozvoje, ale i světového obchodu.

Komise vychází z předpokladu, že EU je největší světové hospodářské seskupení a jeho ekonomická váha odůvodňuje ambice Komise být vůdčí silou v prosazování klimatické agendy v globálním měřítku. Opomíjí při tom skutečnost, že v důsledku rigidity unijní regulace vnitřního trhu EU, nadměrné regulace v oblasti ochrany životního prostředí, prosazování „zelené energetiky“ a s tím souvisejícího růstu cen energie a dlouhodobé ztráty konkurenceschopnosti významné částmi evropského průmyslu se dlouhodobě snižuje podíl EU na světovém obchodu. EU přitom významně zaostává jak za USA, tak za Čínou a Japonskem a Koreou. Konkurenceschopnost evropského průmyslu se dlouhodobě snižuje v důsledku nadměrné regulace, nereálných environmentálních cílů a vysokých cen energie.

Dokument „Zelená dohoda pro Evropu“ je sice předkládán jako komplexní dlouhodobá strategie trvale udržitelného rozvoje a ochrany biosféry a její biodiverzity, ale cca 80 % dokumentu je zaměřeno jednostranně na procesy snižování emisí CO2, a to i v případech řešení problematiky zemědělství, trvale udržitelné mobility a dalších. Ochrana kvality životního prostředí, biosféry a její biodiverzity a koncepty trvale udržitelného rozvoje v dokumentu hrají pouze doplňující roli, což se promítá do nedostatečné výše alokace vyčleněných finančních prostředků.

Komise na základě Zelené dohody předkládá řadu návrhů na revize stávajících právních norem EU v situaci, kdy ještě ani nedošlo k plné implementaci legislativy balíčku „Čistá energie pro všechny Evropany“ a nebyly vyhodnoceny reálné efekty této vlny legislativy, týkající se energetiky a klimatu, stejně jako v případě emisních cílů pro motorová vozidly pro roky 2025 a 2030.

Hlavním sloganem návrhu by mohlo být: „ambiciózní, ambicióznější a ještě ambicióznější“ bez ohledu na dopady a důsledky, s cílem být „vůdčí globální silou“ v boji proti klimatickým změnám. Uvedenému politickému cíli pak Komise podřizuje vše, bez ohledu na náklady či efektivitu prosazovaných řešení.

Za řešení se vydávají technologie, jejichž masivní komerční uplatnění pak jednoznačně povede k dalšímu nárůstu cen energie a tak, jak je konstatováno a již prokázáno, nevyhnutelně bude stále rozšířenější energetická chudoba.

„Zelená dohoda pro Evropu“ deklaruje zvýšení konkurenceschopnosti, levnou a spolehlivou elektřinu, spravedlivý a inkluzivní postup transformace a boj proti energetické chudobě. Reálný vývoj ukazuje na významnou ztrátu konkurenceschopnosti na globálních trzích, vysoké ceny elektřiny, významné sociální dopady ve formě energetické chudoby.

Jednotný trh EU s elektřinou a obchodování s elektřinou na Lipské burze EEX

Přestože se často hovoří o Jednotném trhu s elektřinou (Energy only Market), jde ve skutečnosti o řadu dílčích trhů a obchodních zón, více méně definovaných působením provozovatelů přenosových soustav na úrovních jednotlivých ČS EU.

Ve střední Evropě je obchod s elektřinou a plynem organizován na Lipské burze EEX, která je uzpůsobená specifikám výrobního mixu SRN s převahou intermitentních zdrojů větrných a slunečních elektráren, doplněných špičkovými zdroji uhelné a plynové elektřiny. Na burze EEX obchoduje pouze menšina evropských výrobců elektřiny.

Obchodování na burze je podmíněno úhradou vstupního poplatku a garancí za dodání smluvního objem u elektřiny, nepodléhá nezávislému dohledu. Kumulativní výše garancí v r. 2022 dosáhla 92 mld. Euro /cca 2,3 bil. Kč.; tyto finanční prostředky uloženy u dceřiné společnosti (s.r.o.) EEX.

Krátkodobé kontrakty byly nahrazeny finančními deriváty/poukázkami bez vazby na možnost fyzické dodávky v daném místě a čase. Cena elektřiny vychází z ceny marginální/závěrné (plynové) elektrárny, určujícím faktorem pro tvorbu ceny je tak cena plynu.

Problémy zapojení intermitentních zdrojů do elektrizačních soustav a systémů

Klíčovým problémem zapojení intermitentních zdrojů do elektrizačních soustav a systémů je nezbytnost jejich zálohování (když nesvítí a nefouká, výroba klesá k nule). V případě větrných elektráren je nezbytné připomenout, že výroba VE je funkcí 3. mocniny rychlosti větru, při útlumu větru výroba dramaticky klesá. To kupříkladu v praxi znamená, že při poklesu rychlosti větru na polovinu objem výroby elektřiny klesá na pouhou jednu osminu.

Jako záložní zdroje slouží kondenzační elektrárny na fosilní zdroje (uhlí, plyn), vodní elektrárny (jak klasické, tak přečerpávající, které ovšem disponují pouze omezenou kapacitou maximálně desítek minut provozu.

Jejich alternativou jsou bateriové systémy, nebo vodíkové hospodářství. Největší dosud instalovaná bateriová úložiště však mají kapacitu max. stovek MWh a slouží pouze k vyrovnávání frekvence v sítích; pro zálohování celých sítí by bylo zapotřebí kapacit řádově stovek GWh a větších. V praxi zálohování celých elektrizačních systémů po dobu dní až týdnů (kupříkladu po dobu meteorologického jevu Němci označovaného jako „Dunkelflaute“) dosud nikde ověřeno nebylo. Zálohování výroby elektřiny na bázi vodíkového hospodářství je dosud záležitostí vzdáleného výhledu.

Stabilita sítě vyžaduje (kupříkladu podle prof. Appel, NAEB e.V.) alespoň 40% základního zatížení z kondenzačních elektráren na bázi fosilních zdrojů, nebo jádra. Významným faktorem stability sítí při změně zatížení jsou velké rotující hmoty turbogenerátorů kondenzačních elektráren; fyzikální chování velkých bateriových úložišť je odlišné, v praxi neověřené. Uvedené faktory navíc vyvolávají vysoké nároky na přenosovou soustavu a re-inženýring distribučních sítí.

Připravovaná reforma trhu s elektřinou dle EK

EK by měla svůj návrh na reformu energetického trhu představit v březnu t.r. Dle předběžných informací návrh počítá s rozdělením trhů dle typu výrobních zdrojů na trh s čistou elektřinou (OZE, jádro, zelený vodík, CCS, CCUS), trh se „špinavou elektřinou“ (fosilní zdroje, zejména uhlí) a trh s elektřinou z plynových elektráren. Návrh dále počítá se zavedením kapacitních plateb, které dosud byly pouze tolerovány a s povolením garancí pro investice do výroby elektřiny (Contract of Difference).

Dosud známý návrh neodstraňuje příčiny krize a pouze záplatuje dřívější chybná rozhodnutí, nevytváří jednotný trh s elektřinou, ale několik trhů tak, aby zachoval dosavadní výhody pro Německo.

Pro ČR by tento návrh znamenal ztrátu možnosti využívat výhod levného domácího energetického mixu.

Možnosti cest k nápravě

Z hlediska možností nápravy lze dílčí kroky rozdělit na krátkodobé, které mají spíše sanační charakter a dlouhodobé, koncepčního charakteru.

Z kroků rychlé reakce sanačního charakteru bylo realizováno zastropování cen elektřiny s kompenzací pro výrobu a obchod s elektřinou a zavedení zdanění nadměrných zisků ve výši 60% od ledna 2023, jehož výnosy však zdaleka nepokryjí náklady kompenzací. Pro srovnání: SRN zdanila nadměrné zisky z prodeje elektřiny 90% s účinností již od 1.1.2022, tedy i za období, kdy tyto zisky byly nejvyšší.

Návrh alternativního řešení dle návrhu min. spravedlnosti Blažka, bez nutnosti kompenzací a kompatibilní s legislativou EU spočíval v uplatnění zákona o cenách z roku 1990 – (mimořádné okolnosti), ve vyhlášení cenové regulace v kompetenci ERÚ, v zastropování marže 7-11% a v uplatnění exportního cla. Tento návrh přes možnou rychlou a účinnou realizaci však nebyl vládou pro odpor hlavních aktérů v energetice a příjemců nadměrných zisků ani řádně projednán, ani akceptován.

Mechanizmy kapacitních plateb, zavedené ve většině ČS EU, nebyly dosud v ČR uplatněny. Proto bude vhodné s ohledem na specifika domácího energetického mixu zvážit jejich zavedení i v ČR.

Zásadní význam měl návrh pěti států jižního křídla EU na podzim 2021 odvodit ceny elektřiny na domácím trhu od výrobních nákladů a přiměřeného zisku a ceny elektřiny oddělit od ceny plynu. Tyto návrhy ČR překvapivě nepodpořila.

Ke zkrocení zdivočelých cen elektřiny by dále významně přispělo zastropování ceny povolenek, nebo ještě lépe dočasná derogace EU ETS s tím, přístup na trh povolenek by byl omezen na provozovatele emisních zdrojů.

Klíčové kroky dlouhodobého charakteru by měly směřovat k ovládnoutí/posílení vlivu státu nad kritickou energetickou infrastrukturou a obnovení robusní přebytkové zdrojové struktury české energetiky opírající se o jaderný pilíř, další posílení přenosové soustavy a re-inženýring distribučních sítí s ohledem na probíhající decentralizaci rostoucí úlohu doplňujících OZE.

SHRNUTÍ

Evropská energetika v současné době prodělává v souvislosti se zásadní přestavbou celého energetického systému EU mimořádně turbulentní období, které bude trvat minimálně dalších 15 – 20 let. Dochází k ústupu od původního záměru EU „Energy market only“ z volného tržního prostředí do prostředí plné regulace s kapacitními mechanizmy

V některých oblastech spotřeby elektřiny, jako je elektro-mobilita, tepelná čerpadla, klimatizace a dále spotřeba elektřiny, spojená s velkokapacitními datovými centry bude růst významně vyšší nad odhady dnešních prognóz.

Navrhovaná řešení „chytrých“ distribučních soustav a digitálně řízené spotřeby nezvažují narůstající rizika, spojená se zranitelností digitálního řízení takového rozsahu.

Očekávaná změna struktury zdrojů s převahou intermitentních zdrojů a uplatnění budoucích kapacit skladování elektrické energie není hodnocena z hlediska, jak tato nová struktura ovlivní fyzikální chování těchto soustav z hlediska bezpečnosti a spolehlivosti dodávek elektřiny.

Jednostranná orientace na OZE a zejména na VE a FVE dosud neřeší reálné podmínky zapojení OZE do přenosových a distribučních sítí, dopady na stabilitu sítí a dodávek elektřiny. Řešení skladování elektřiny je teprve v samém počátku a vyvolává obavy, jak nová struktura ovlivní fyzikální chování těchto soustav z hlediska bezpečnosti a spolehlivosti dodávek elektřiny.

Elektrická energie je strategickou komoditou a má charakter veřejného statku a je základní podmínkou samotné existence vyspělé civilizace 21, století. Odpovědnost za její zajištění a dlouhodobou energetickou bezpečnost ČR musí nést stát, který může nést rizika investic dlouhodobého charakteru.

Současné poruchy trhu s elektřinou jsou logickým výsledkem třicetiletého vývoje, plného milných předpokladů, nesplněných přání a ambicí a zásadních koncepčních omylů. Odpovědnost za ně nesou zejména instituce EU, politici ČS a nakonec my sami.